Kterak jsem se stal cyklokrosařem #4

Letos v létě jsem se rozhodl, že si vyzkouším něco nového a začnu jezdit cyklokros. Jako největší motiv tohoto mého rozhodnutí jsem bral právě chuť vyzkoušet něco úplně jiného. Za ty roky, co jezdím na horském kole, jsem jel různé bikové závody a vyzkoušel jsem i něco málo závodů silničních. Cyklokrosové kolo mě ale pokaždé tak nějak minulo a nikdy jsem na něm do té doby nejel. A to jsem se rozhodl změnit. Nečekal jsem sám od sebe žádné zázračné výkony, ale přesto jsem se nechtěl vzdát možnosti si vyzkoušet cyklokros na nejvyšší české úrovni. Ono vlastně až tak moc jiných možností nebylo a kalendář Toi Toi Cupu byl poměrně příznivý, co se týká míst a termínů. Samozřejmě jsem si jako první musel připravit něco málo vybavení, protože cyklokros je na techniku dost náročný a vyžaduje být na každý závod připraven na 100 %.

Objednání kola a dalších nutných komponentů nebyl až takový problém. Jediné, co doporučím, je myslet na pořízení výbavy s dostatečným předstihem. Cyklokrosové kolo není zrovna běžný sortiment cyklistických prodejen a je třeba se s tímto strojem i trochu sžít. Ostatně o mém Treku Cronus CX Pro jste si mohli přečíst v jednom z předchozích dílů tohoto miniseriálu (Kterak jsem se stal cyklokrosařem #3).

Před prvním závodem jsem měl cyklokrosové kolo doma jen asi týden. Jezdil jsem na něm každý den a především jsem zkoušel, co si na něm můžu dovolit v terénu. Problém nebyl vůbec s jízdami přes Prahu do práce. Oproti silničce jsem neměl problém na kostkách ani s obrubníky. Musel jsem zalovit v paměti jak na to s brzdami a jejich seřizováním. Cantilevery jsem měl na kole naposledy někdy v roce 1999 :-)
S přechodem na galusky jsem si na kole začal ještě více věřit. Občas jsem ho vzal i do náročnějšího terénu, kde normálně jezdíme na biku. Absolvoval jsem na něm i jednu bikovou vyjížďku. Byl jsem nejrychlejší až do chvíle, než přišel sjezd. Tam mi bikeři samozřejmě začali jednoznačně ujíždět. Ale to nebylo žádné překvapení. První focení jsem s MTBS absolvoval na 4X dráze v Praze – Stodůlkách, den před prvním závodem. Po jeho skončení jsem si celou dráhu sjel, a to hned několikrát. Kromě kamenité pasáže, kde bych z kola udělal prvočástice. A ze sebe asi taky. Každopádně bylo načase vyrazit na závody.

Závodní sezóna 1. část

Mnichovo Hradiště

První závod jsem absolutně nevěděl, do čeho jdu. Možná by to lépe vystihlo, že jsem tušil, co mě čeká, ale realita byla o poznání tvrdší. Hned v prvním kole jsem si říkal, pokud jsem zrovna mohl dýchat, na co že jsem se to dal. Trať v Mnichově Hradišti nebyla až tak náročná a neobsahovala ani žádné výběhy nebo umělé překážky. Jediný prudký výjezd v terénu jsem dokázal vyjet, takže jsem byl spokojený. Během závodu jsem si uvědomil, že kolem kolíků vyznačujících trať jezdím stále blíže a blíže. Při prvním závodě bylo ještě naprosto necyklokrosové počasí. Vyprahlá trať v kombinaci s 25stupňovým horkem byla opravdu vysilující. A v cyklokrosu se na kolech nevozí lahve, takže jediná šance v tomto závodě byla napít se v depu. Nikdy mi to nevyšlo, až zhruba po půl hodině jsem zajel do depa pro vodu. Martin jako můj mechanik ale zrovna v tomto kole nechal lahev v prvním depu, takže jsem celý závod objel nasucho. Chvíli poté už mě ze závodu stáhli, protože zezadu se blížila skupina nejrychlejších závodníků, kteří mě dojížděli o kolo. Jinak toto je vždy osud zhruba poloviny startovního pole. Ve chvíli, kdy se k vám zezadu začne blížit čelo závodu, znamená to pro vás brzký konec. To mě potkalo ve většině závodů Toi Toi Cupu. Přesto jsem si na prvním poháru výborně zazávodil. Už jsem se těšil na další.

Loštice

Druhý závod jsem jel v Lošticích. Je to klasická trať v místě, kde je cyklokros velmi populární. Právě zde se vyrábějí tradiční Olomoucké tvarůžky. Poprvé jsem si zde vyzkoušel prudké výběhy po svých s kolem na ramenou. A také mně v cestě stály první umělé překážky. To byla věc, kterou jsem si zde vyzkoušel vůbec poprvé. Déšť, který trať před startem závodu lehce „upravil“, dal vzniknout docela slušnému bahnu. V prvních kolech se přede mnou hodně padalo, což pro mě závod hodně ovlivnilo. Vůbec starty byly mým velkým problémem. Vzhledem k tomu, že jsem s cyklokrosem začínal, jsem startoval úplně zezadu a z maratonů mi chybí zkušenosti s totálním nasazením v prvním kole. Poté už jsem se vždy dokázal rozjet a jezdit vyrovnané časy i s jezdci přede mnou. Na stadionu jsem pak párkrát předvedl podklouznutí obou kol, které mohlo skončit až na tyčce fotbalové branky. Loštice mi ale příliš nesedly. V bahně jsem zde jel na cyklokrosovém kole vůbec poprvé a vzalo mi to příliš mnoho sil. Svou ztrátu v bahně jsem se snažil dojíždět v technických úsecích, až jsem to jednou přehnal a položil to na kořenech. Pro diváky, kteří stáli v tu chvíli u trati – opravdu to bolelo tak, jak to vypadalo. Naopak jsem se naučil aspoň trochu skákat přes překážky. Skákat myslím pěkně po svých – napodobit borce, kteří to dají v sedle kola jsem se ani nepokusil. Na to prostě nemám.

Hlinsko

Další závod, kde z bikerů startoval i Jarda Kulhavý, se jel v Hlinsku. Tady to byla pěkná trať, hodně podobná bikům. Tak jako většina cyklokrosových závodů se i tento odehrával v okolí fotbalového stadionu. Polovina okruhu se jela do kopce a druhá polovina z kopce. Méně změn tempa mi sedělo o poznání lépe než v Lošticích. Mé díky patří Martinovi Zlámalíkovi, který mi před tímto závodem poradil, jak na cyklokrosovém kole lépe sedět a přidal i pár praktických rad. Závod se mi líbil. Špatně jsem odstartoval, ale pak jsem do toho dal všechno a jelo se mi dobře. Mou největší předností se ukázaly být prudké výběhy. Díky dlouhým nohám jsem udělal pár dlouhých kroků a na své soupeře jsem si zde získal vždy několik metrů k dobru. To pak platilo i ve zbytku sezony. Po nepovedených Lošticích mi tak Hlinsko dodalo zase více sebevědomí pro další závody na mokré trati.

Louny

Můj start v Lounech byl do poslední chvíle nejistý. Současně se totiž konala výstava v Brně, takže jsem týden před závodem trávil bez kola. V pátek pozdě večer jsem přijel do Prahy a v sobotu už mě čekal závod. V pátek jsem si dal na rozjetí aspoň pár koleček v podzemních garážích. Sobotní závod se jel za slunce, ale byla pěkná zima. Trať v Lounech byla opravdu velmi rychlá. Startovalo se na velodromu a na dlouhých rovinách bylo dobré, pokud se člověk mohl s někým vystřídat. Zde se mi povedl start. Byl jsem na dobré pozici a v prvním kole jsem zkusil získat pár míst k dobru a vyjet i první prudký kopec. Většina jezdců ho běžela, ale já jsem tam viděl místo, tak jsem to zkusil. Bohužel jezdec přede mnou zde zakopl a hodil mi kolo přímo do cesty. Spadl jsem na koleno a narazil jsem si zápěstí. Rychle jsem se sebral, ale obojí hodně bolelo. Hlavně zápěstí bylo limitující na rozbitém úseku po poli. Přemýšlel jsem, že to zabalím. Pak jsem si řekl, že to zkusím ještě jedno kolo a pak uvidíme. To jsem si opakoval až do cíle s tím, že jsem si chtěl v posledních kolech ještě trochu zazávodit. Nakonec jsem v cíli byl rád, že jsem závod nezabalil. Ještě druhý den jsem sice nemohl hýbat zápěstím, ale rozhodně jsem nelitoval. Byl to zase úplně jiný závod – rychlý s několika pěknými výjezdy. A ještě jsem si vzpomněl na jeden problém, který mě v tomto závodě potkal. Při naskakování na kolo jsem si nedal pozor a dopadl na zadní část sedla. Ohnuté ližiny způsobily, že špička sedla byla poměrně dost nahoru. Odpovím rovnou: ANO – nebylo to příjemné, NE - na funkci to nebude mít vliv...

Závodní sezóna 2. část

Holé Vrchy

Klasika v místech, kde jsem dříve u dědy a babičky trávil prázdniny, to jsou Holé Vrchy. Vždy jsem říkal, že zde pojedu závod, a letos se mi to splnilo. Místní trať je pověstná svou náročností, především pokud je bláto nebo nasněží. Tady byla asi největší zima. Já se svou vrstvou podkožního tuku promrznu během chvíle. Absolvovali jsme tedy prezentaci a otočili to zpět k Mladé Boleslavi, kde jsme ještě hodinu seděli v McCafé. Letos bylo bláto, ale ne až tak extrémní jako v jiných letech. Charakterem se okruh trochu podobá trati v Hlinsku – jeden dlouhý výjezd a dlouhý sjezd. To celé proložené bahnem, kalužemi a v jednom místě i pískem. Trať se mi líbila. I zde se mi podařilo slušně odstartovat. Trochu problém jsem měl na vrcholu asfaltového výjezdu, kde místní topili něčím velmi nepěkným, což mě dost dusilo. Vzhledem k tomu, že bydlím v Praze, to možná někoho překvapí, ale tohle bylo opravdu moc. Po pár kolech jsem pak měl problém ještě s tím, že mi přehazovačka začala střílet na kazetě. Rezervní kolo jsem si ale nepořídil, takže jsem si s tím musel poradit a dojet. Při servisu se ukázalo, že mi tráva zamotala kladku přehazovačky, která se přestala točit. Jet se tato trať na suchu, byla by to naprostá paráda. Žádné umělé překážky, ale pěkný přírodní terén. V cíli jsem se pak dozvěděl, že v sobotu pojedeme na otevřeném cyklokrosu v Kutné Hoře. Do závodu zbývaly dva dny, ale přehodnotili jsme plány na sobotu a jelo se opět závodit.

Kutná Hora

Kutná Hora byl závod, se kterým jsem dopředu nepočítal. Bylo to dáno složitějším vysvětlením pojmů v kalendáři Toi Toi Cupu, kdy zde nebyl zaškrtnut závod pro kategorii Elite. Nakonec jsme se zde ale ukázali a bylo to jen dobře. Sice to byl už třetí závod v tomto týdnu, ale i tak super. Krásné počasí a další pěkná trať, kde nechybělo vůbec nic. Nejvíce jsem se těšil na nejprudší výběh sezony, kde někteří lezli skoro po čtyřech (vlastně po třech – jednou rukou bylo třeba držet kolo).

Závod nebyl vypsán pro bodování do Toi Toi Cupu, takže se zde sešlo trochu méně jezdců. Přesto nechyběla většina závodníků včetně těch, se kterými jsme pravidelně objížděli závody a byli si navzájem rovnocenými soupeři. Zde se neodvolávalo po dojetí o kolo, takže na nás všechny čekalo 60 minut totálního závodění. Hned po startu byl výjezd, poté se trať točila kolem depa a pak směřovala na místní „skládku“, kde byl i zmiňovaný super prudký výběh. Na kole by to nevyjel nikdo, ani na biku. Moje dlouhé nohy mi zde byly velkou oporou. V každém kole jsem zde získával pár vteřin k dobru. Přímo u stadionu pak byla dvojice umělých překážek. Asi jste již viděli Vaška Svatoše, který zde předvedl neskutečný dopad na tvrdou zem. Určitě by si to zasloužilo titul „borec na konec“.

V tomto závodě jsem od nejrychlejších závodníků dostal jedno kolo, ale hodina závodění mi ukázala, že ke konci závodu mám ještě dost sil. Asi opravdu budu spíš vytrvalostní typ. Každopádně z Kutné Hory jsem odjížděl spokojený. Sice rozhodčí udělali pár chyb ve výsledcích, kdy si špatně spočítali kola některých závodníků, ale to je asi jedno. Třeba se dočkáme chvíle, kdy se i zde bude používat taková ta maličkost zvaná čipy. Jedinou kaňkou na celém dni pro mě bylo to, že zde prý bylo výborné občerstvení. Před závodem jsem si žádnou „prasárnu“ dát nemohl a v cíli už mi to všichni diváci snědli. Každopádně Kutná Hora do té doby nejlepší závod.

Jabkenice

Dalším závodem mimo bodovaný kalendář Toi Toi Cupu byla Velká cena Jabkenic. Původně jsem v tomto termínu měl jet na hory, ale počasí lyžařům nepřálo, takže cyklokros byl o poznání lepší volbou. Ani zde se neodvolávalo po dojetí o kolo, takže další hodina tvrdého závodění. A místní trať byla velmi atraktivní, a to i pro diváky. Obsahovala mimo jiné písek, bahno, prudké výjezdy a přeskoky překážek. V lese bylo dost kořenů, takže ani zde se nejelo zadarmo. Tady jsme si zazávodili asi nejlépe za celý rok. Tedy aspoň já určitě. Stále bylo s kým jezdit a žádná pasáž okruhu nebyla nudná. Tady musím pořadatele opravdu pochválit, trať to je boží. Kdyby se tady jezdil kros každý měsíc, jezdil bych sem asi pořád. Do posledního kola jsme jeli ve třech lidech společně a podařilo se mi v technické pasáži odskočit a malý náskok udržet až do cíle. Pár nejrychlejších závodníků mě sice opět dojelo o celé kolo, ale to prostě patří k tomu, jaká je moje výkonnost. Na kole jsem se ale cítil už jako doma a neměl jsem žádné problémy.

Kolín

Svou cyklokrosovou pouť jsem zakončil v Kolíně, kde se jel poslední závod roku 2011. Nedlouho před Kolínem jsem sledoval světový pohár v Koksijde, kde se na písku jede většina závodu. Vypadalo to pěkně, ale jezdit bych v tom nechtěl, říkal jsem si tehdy. Pak jsem přijel do Kolína a viděl jen první úsek trati. Právě tou dobou zde závodily ženy o republikové tituly. Sledoval jsem to a nevěřil. A to jsem zde měl za chvíli startovat i já. Při tréninku jsem si zkusil párkrát projet hlubokou kolej v písku. Háže to s vámi ze strany na stranu a písek se vás snaží pohltit a často i poslat k zemi.

V botách to také není moc příjemné a kolo nedostane zabrat o nic míň. To ale ještě pokračovalo náročnou pasáží, kde každoročně padá řada závodníků stylem „chyť králíka“ přímo na zem. Já jsem zde nespadl ve sjezdu, ale ještě v tréninku jsem se proletěl přes řídítka ve výjezdu. Písek mi schoval do cesty kořen, který si moje přední kolo jistě podržel. Rána to byla slušná a pak už jsem zde byl opatrnější. Aspoň do prvního kola závodu. Po startu jsme první úsek v písku, až na čelo závodu, všichni běželi. V dalších fázích už to jezdit šlo. Celý dlouhý úsek písku jsem dokázal projet bez šlápnutí jen jednou a dalo mi to dost zabrat. Každá sebemenší chyba vás zastaví a donutí běžet. Nechápu závodníky v Belgii, já bych tam asi umřel. Tento závod mi ale vůbec neseděl. Postupně jsem se propadal startovním polem, a vy víte kam. Úplně až na jeho samotný konec. Do posledního cyklokrosového závodu jsem si mohl říkat, že jsem nikdy nedojel poslední. Zde se to ale změnilo. Za mnou už zůstali jen ti, kteří závod vzdali nebo nedokončili pro technické problémy. I když ne tak úplně. V závěrečném kole jsem za pokřiku diváků a před televizními kamerami dokázal dojet malého chlupatého závodníka. Sice v té chvíli běžel po čtyřech, ale i tak. Dotáhl jsem si ho a zavěsil se za něj. Pak jsem vycítil příležitost, tak jsem mu nastoupil. On už na to nedokázal reagovat. Prostě neměl šanci...

Malé bilancování

Tak to byla moje úplně první cyklokrosová sezona. Je to úplně jiné závodění. To, že někomu dokážete ujet na biku, neznamená, že ho budete porážet i v cyklokrosu. Tady je to o neustálých nástupech. Stále se snažíte udržet jezdců před sebou a využít každé jejich chyby k tomu, aby jste jim dokázali trochu poodjet. To se opakuje celý závod. Kolo od kola si víc a víc věříte. Ke konci závodu, pokud máte dost sil, už trať projíždíte zpaměti. To, jestli ze mě bude někdy cyklokrosař, je otázkou. Musel bych se na to víc připravit a stejně by to nemuselo stačit. Svým charakterem jsou to závody bikům dost vzdálené. Jelo se mi lépe na tvrdších tratích, ale písek a bahno znamenaly problémy. Naopak dobře jsem se choval ke kolu, které se mi odvděčilo tím, že mě nepotkaly žádné problémy, kvůli kterým bych musel vzdát nějaký závod.

A co mi cyklokros dal nového? Byly to čtyři měsíce plné poznávání nových věcí. Troufám si tvrdit, že jsem poznal řadu nových cyklistických kamarádů a dost jsem se přitom bavil. Občas jsem trpěl a občas to opravdu dost bolelo. Nevím, co to se mnou udělá za pár měsíců. V něčem to určitě bude prospěšné, ale to se teprve uvidí. Rozhodně jsem celý podzim strávil aktivním závoděním. Není to jako dříve, kdy člověk nevyjel za špatného počasí jenom proto, že přece bylo po sezoně a venku pršelo. Chtěl bych poděkovat všem, kteří mě během náročné sezony podporovali. Všem fanouškům u trati i těm, kteří mi fandili na dálku a napsali mi email nebo jsme se potkali, ať už to bylo kdekoliv. Největší poděkování potom patří mé ženě Lucii, která se mnou absolvovala všechny závody, fotila a odebírala mé oblečení na startu. Nesmím zapomenout ani na Martina Jahna z Atombiku, který se staral o mé kolo, řídil týmové auto, občas mi i podal láhev a snažil se mi v každém kole důrazně vysvětlit, že toho závodníka před sebou opravdu musím dotáhnout a že na to mám, i když jsem na to evidentně neměl. Sám si to pak i vyzkoušel na Pražském cyklokrosu. Škoda, že jsem musel být v Brně, určitě bych ho uměl také tak dobře motivovat, aby přidal.

Jak mi řekl Jarda Purmenský, elitní biker let minulých, když jsme se bavili o tom, jak mi to jde: „Cyklokros je peklo – závodíš od zatáčky k zatáčce a před každou zatáčkou jako kdyby byl cíl.“ Tohle asi nejlépe charakterizuje disciplínu cyklokros pro někoho, kdo si to nikdy nevyzkoušel.

Tak se mějte fajn, a pokud si budete dávat předsevzetí do dalšího roku, co třeba tohle: PŘÍŠTÍ ROK ZKUSÍM CYKLOKROS.

Veselé Vánoce a šťastný nový rok všem přeje KUBA TRUKSA

Foto: Michal Červený