Lapierre Pro Race 929 TEST

Lehkost a chuť létat

Při rozjezdu oceňuji lehkost, s jakou desetikilový stroj vyrazí kupředu. Stačí roztočit velká kola a bike už si sám hledá cestu. Jízda je příjemná, otevírám vidlici páčkou z řídítek a nechávám se unášet terénem.

Zvyšuji rychlost, nadlehčuji se nad kořeny a terénními nerovnostmi a vidím, že lehounké náčiní pode mnou se rádo odlepuje od země a chtělo by létat! Troufám si na pár lehkých skoků a současně registruji zvýšenou živost kola a citlivost na podněty z řídítek. Jako by na změnu směru stačily jemné pohyby dlaní v řádu nanometrů! Nebo snad pouze myšlenky?

Tato citlivost, kterou bych přirovnal k přeposilovanému řízení u francouzského automobilu, mi je trochu na obtíž v drncavých technických sjezdech na ujíždějícím podkladu, kdy je potřeba ostražitě hlídat stopu. Když ale vjedu na pěšinu, zvýším rychlost a posílám kolo do zatáček kolem stromů a pařezů, řízení se najednou zklidní a do určité míry ztuhne, a to mi vyhovuje na maximum. Ruce a ve stejné vteřině i mozek dostávají přesné informace o tom, co se děje pod koly a kde je hranice ideálního gripu.

Když naopak šplhám do kopce, potřebuji přejet kořeny nebo kamenné schody, tak zvýšenou hravost kola a ochotu nechat si přizvednout tu přední, tu zadní kolo, vítám všemi deseti. S tímto kamzíkem se totiž dá vyjet opravdu všude, a to mluvím i o prudkých stoupáních, kde je nutné dobře rozložit těžiště a současně mít dostatek síly na roztočení velkého kola.

Subjektivně bych pouze ještě o centimetr dva potřeboval snížit řídítka k ideálnímu sportovnímu posedu a větší jistotě v prudkém stoupání. Ve sjezdech jsem byl spokojen až na zmíněnou vysokou citlivost řízení, na niž ale nebyl problém si zakrátko zvyknout a přizpůsobit tomu jízdu.

- kvalitní rám a osazení	- méně místa na široký plášť v zadní stavbě
- propracovaný design
- nízká hmotnost a dobré jízdní vlastnosti