Opravit tělo není jako vyměnit píchlou duši

„Diagnostikovat a efektivně odstranit příčinu bolesti bohužel není jako vyměnit píchlou duši,“ říká dvaatřicetiletý odborník na pohybový aparát, který je oporou realizačního týmu brněnské stáje Merida Biking. Stará se o její členy včetně talentovaného Ondřeje Cinka, ale s prosbami o radu se za ním sjíždí i další špičkoví domácí cyklisté.

Miloše jsme zastihli v Toskánsku, kde zrovna pobývá se závodníky Merida Biking Teamu a je jim k ruce pro jejich co nejlepší regeneraci a k řešení případných potíží s jejich znavenými pohybovými aparáty. Také tu má jednu z posledních možností, jak ještě před sezonou závodníky "spravit" a připravit jejich těla tak, aby náročnou závodní sezonu zvládali s jistotou a mohli v závodech vytěžit maximum ze svých odtrénovaných hodin...

Miloši, říká se, že platí pořekadlo „sportem ku zdraví“. Platí to stoprocentně?
Diskutabilní otázka. Záleží do jaké míry. Na jedné straně je dítě, které od čtyř let absolvuje tréninky a v 15 letech s cyklistikou končí pro neúspěch nebo poškozený svalový aparát. Na druhé straně je spokojený šedesátník, který tě s úsměvem předbíhá na běžkách, vypadá mladší než je a přitom nikdy nezávodil.
Jednadvacáté století je období, kdy se žije příliš rychle na to, aby si každý člověk mohl dovolit pravidelně sportovat respektive prožívat pohyb a vnímat ho pro svůj psychický stav. Současná generace lidí častěji sportuje pro fitness efekt fyzické krásy.

Laická úvaha tedy může znít: cyklistika je sport, tudíž mi žádné riziko nehrozí. Proč tomu tak není a s jakými potížemi se na tebe nejčastěji cyklisté obracejí?
Tak jako každý jiný sport přináší svá rizika i cyklistika. Má svá tvrdá úskalí, za která se platí, ale dají se preventivní péčí velmi dobře odstraňovat a tím prodloužit kariéru a nebo po ukončení aktivní činnosti nadále žít plnohodnotný aktivní sportovní život. Není žádným tajemstvím, že tělo s mozkem pracuje jako jeden celek a příčiny bolesti či deformit nejsou jen na místech, které právě bolí. Častým příkladem je přetížený přechod krčně a hrudní páteře, oslabení hlubokých svalů trupu v kombinaci s nesprávným stereotypem dýchání a postavením lopatek nebo asymetrií v postavení pánve a přetížení rotátorů kyčle či nestabilita klenby nohy. Mohl bych tu jmenovat mnoho dalších příkladů, v nichž mají cyklisté rezervy.

Dá se nějak obecně říci, co dělají cyklisté špatně, že se potýkají s takovými problémy?
Mnoho cyklistů chce zbytečně „zbohatnout“ – urychlit proces tréninku a rychle vyhrávat. Svěří se do péče on-line trenéra, což možná přinese rychlý efekt výkonu, ale z dlouhodobého hlediska si zakládají na všemožné zdravotní komplikace v budoucnosti. Jeden z příkladů za všechny: čtyřicátník, který naposledy sportoval jako junior, kdy hrál fotbal. Oženil se, přibral na váze a protože kolegové jezdí na kole a on potřebuje takto udržovat své obchodní kontakty, začal jezdit na kole. Investice do kola a postupně navyšování a zrychlování přináší efekt, ale bohužel jeho tělo pracuje v náhradním-úsporném režimu, často nefunkčním a neefektivním. Bohužel mu nezůstává čas na kompenzační cvičení, posilování nejen povrchového svalstva a obecně regeneraci. Až jednou ten koloběh ploténka v bederní páteři nevydrží a pán se ptá, kde dělá chybu.

To, co popisuješ, se týká jen amatérských závodníků nebo i profesionálů?
U cyklistů, kteří si tento sport vybrali za povolání, je to trochu těžší. Často se může stát, že změněním stereotypu – například posedu – se v kombinaci s emocemi a pocity může nadělat více škody. O to více včak musí dotyčný aktivně přistupovat k regeneraci a pomalu tělo vracet do přirozených funkčních nastavení a pozic, které máme naprogramované už od narození. Teda pokud všechno před porodem a do prvního roku života proběhlo v pořádku.

Co od tebe jako fyzioterapeuta vlastně bikeři očekávají?
Důvěru a jistotu, že kdykoliv se na mě obrátí s funkčními problémy ve svém pohybovém aparátu, tak se jejich stav minimálně nezhorší, a nebo naopak posune k optimu. A že se budou moci soustředit na jiné, důležitější věci v životě.

Jak konkrétně můžeš závodníkům pomoct k lepšímu výkonu?
Fyzioterapeut musí být částečně i psycholog. Mnohokrát se cesta k tělu dá najít jedině odblokováním hlavy. To, že závodník nemá výrazný problém s tělem, už poznáš – pokud s ním trávíš nějaký čas – a nastartováním a zaktivováním těch správných center dokážeš rychle určit příčinu vzniku potíží. To je pak v kombinaci se znalostmi o centrální nervové soustavě cestou k úspěchu.

Jaká je prevence? Jak se mohou cyklisté bránit takovým problémům s pohybovým aparátem?
Asi neexistuje deset zaručených rad jak na to, to je možné se dočíst jen v ženském časopise (smích). Co ale můžu doporučit je navštívit nezávisle fyzioterapeuta a pobavit se s ním o tom.

Máš pocit, že se vztah lidí k jejich pohybovému systému nějak mění s časem? Přibývá třeba těch, kdo své potíže chtějí řešit? A nebo těch, kdo přichází preventivně pro radu?
Naštěstí se mění. Lidí mají rádi kvalitu a jejich tělo konečně začíná mít pro ně určitou hodnotu. Být zdravý a bez obtíží znamená žít zážitky, sportovat, vydělávat peníze, být v pohodě. Občas se stane, že mi volá někdo z druhého konce republiky a chtějí poradit, být jako Kulhavý, Cink nebo Huříková. Já se je snažít nasměrovat tam, kde vím, že jsou pohodoví fyzioterapeuti, a kde to má hlavu a patu.

Jak jsi se dostal vůbec k fyzioterapii a potom k práci s cyklisty?
K fyzioterapii jsem se dostal náhodou. Ten rok neotvírali obor záchranář, což byl můj sen pracovat v horské službě, a protože jsem se tehdy vozil na kole a pohyb mě motivoval, začal jsem studovat tento nekonečný obor. Je to jedno z mála zaměstnání, kde tě titul nedělá odborníkem. Po škole můžeš absolvovat nespočet dalších seminářů, workshopů a kurzů, které tě zkvalitňují a nutí tě, abys byl stále v obraze. Tím je fyzioterapie fantastická a konečně je díky tomu brána jako rovnocený partner jiných medicínských oborů.

A kudy pak vedla tvoje cesta do Merida Biking Teamu?
Po ukončení studia jsem kontaktovat Jána Svoradu, zda by nechtěl pomoci zkvalitnit dobrý tým. Každý tehdy investoval do materiální stránky věci a slovo fyzioterapeut bylo jen prázdným výrazem bez obsahu a formy. Masér byl považován za vrchol sportovní medicíny. Teď jsem rád, že právě on a Petr Vaněk začali pracovat na vytvoření komplexního zázemí pro tým, který cestuje po celém světě, a i díky tomu vytáhli několik kvalitních závodníků, kteří umí vyhrávat.

Jezdit s takovým týmem je určitě zajímavé i co se týče cestování -objíždíš celý SP?
K životu fyzioterapeuta v týmu nepatří jen místo na týmové fotce. Ta nepříjemnější stránka je dlouhé cestování, byť „jen“ po Evropě. Mimo starý kontinent nejezdím, neboť i tento sport je limitovaný financemi a jeho rozpočet je nastavený podle různých faktorů. To je už věc manažerů.

Kromě péče na závodech a soustředěních dáváš závodníkům i nějaké „domácí úkoly“? Nápravy různých poruch v pohybovém systému přece nejsou vždycky vyřešitelné hned…
Ano, domácí cvičení má samozřejmě na starosti každý ze závodníků v rámci svého zlepšování. Cviky jsou zaměřeny na lepší uvědomění pohybu, zkvalitnění a ekonomizaci celého pohybového aparátu.

Ty ale pokud vím mimo práce pro Merida Biking Team stále pracuješ i v nemocnici, je to tak?
Ano, v rámci neustálého zkvalitňování své práce jsem stále v kontaktu s jinými medicínskými obory jako je ortopedie, neurologie, chirurgie, patologie… A proto stále pracuji v nemocnici v Litomyšli. K tomu máme doma nestátní sportovní ambulanci „Matejoff Hands“.

Máš nějaké přání ve vztahu ke své profesi?
Mrzí mě, že hledači talentů nemají kde lovit. Že centra mládeže nemají podporu shora, že lidi nejsou adekvátně ohodnoceni za své úspěchy, že reprezentace přestala motivovat lidi, aby stáli o tu čest bojovat v závodech a mít přitom na hrudi českého lva. Že mnoho talentů utíká k jiným sportům a že tu nefungují základní principy – vždyť my nijak netěžíme z toho, že máme několik mistrů světa!

Díky za tvůj čas!