Rodinná sága Crussis

Firma Crussis, jež vyrábí elektrokola, vstupuje do druhé dekády své existence. S novými motory a v nových prostorech. Zázemí a management ale stále zůstává pod taktovkou Petra Výkruty a jeho rodinných příslušníků. 

„Od začátku jsme brali celou naši firmu, naše zaměstnance jako rodinu a pořád to tak vnímám, máme dobrý vztah. Nebýt spousty našich zaměstnanců, tak bychom takových výsledků nikdy nedosáhli a spolu bychom tady neseděli,“ říká Petr Výkruta, ředitel Crussis.

Povídali jsme si s celou jeho rodinou, která se na vzniku elektrokol Crussis podílí výraznou měrou. V nových prostorách v logistickém centru v Úžicích jsme strávili dobré čtyři hodiny při vyprávění a fotografování.

A povídali jsme si o všem možném, ale zejména o tom, jaké to je, udržet firmu, která dnes dává práci více než stovce lidí, šlapat jako hodinky. Povídali jsme si o rodině, kterou Petr Výkruta staví na první místo.

„Klape to doma jako rodině, takže se to přenáší i do práce. Každý tady máme své místo a doplňujeme se. Je to jako hodinky, každý dílek, každá součástka je důležitá a jako celek to funguje,“ líčí Petr Výkruta, jenž věří, že zaměstnanci Crussis to vnímají podobně. „Myslím, že spousta lidí u nás pracuje ráda a nemají to jen jako zaměstnání. To mě ohromně těší.“

Ale ne vždy byl důvod k úsměvu a dobré náladě. Za oněch 10 let Crussis několikrát zaškobrtnul a růžové brýle musely stranou. Petr Výkruta ale měl a má tah na bránu nevídaný. I když se původně chtěl se svou ženou zabývat úplně něčím jiným než elektrokoly. 

„V roce 2012 jsme dělali solární systémy na rodinné domy. Chtěli jsme náš byznys oživit a napadla nás elektrokola, která by mohla využívat doma vyrobenou energie… ve finále to dopadlo tak, že k solární instalaci jsme nedodali jediné kolo. Ta se naopak začala prodávat samostatně a rychle se z toho stal hlavní byznys. Solární energie šla zcela stranou, nechceme to už tříštit,“ vypráví téměř padesátník Petr Výkruta o své značce, o jejíž začátcích jsme si povídali už před třemi roky.

Od té doby zase nějaká voda uplavala. Crussis se přestěhoval do větších prostor a dokázal vyrobit a prodat přes 50 000 kol.

„Když jsme začali dělat kola, tak pro nás bylo všechno nový. Kolům jsme nerozuměli, a tak jsme museli najít lidi, kteří se v cyklistice pohybovali. První kolekce měla hodně velký nedostatky, ale pak když jsme sestavili tým, tak každá další byla lepší a lepší. První kolo se středovým motorem bylo v podstatě nekonkurenceschopný, protože v té době jsme celá kola ještě dováželi. Tak nás napadlo, jestli bychom je tady nedokázali vyrábět… definitivní rozhodnutí pak přišlo s antidampingovým clem na dovoz elektrokol z Asie. Byly to velký porodní bolesti, ale dostali jsme se průběžně do relativně slušného tempa,“ vzpomíná na vývoj Výkruta, jenž se vždy cítil býti dobrým obchodníkem.

„Vždy byl byznys pod mojí taktovkou, myslím si, že jsem dobrej obchodník. Zastřešoval jsem to vždy po stránce obchodní a marketingové, na ostatních bylo to, aby postavili kola, která budou konkurenceschopný. Zásadní pro nás bylo navázání se na dobré a spolehlivé dodavatele. Jako malá značka jsme nejdříve měli možnost spolupracovat s běžně dostupnými doplňky, ale postupem času jsme se dostali i k exkluzivnějším komponentům. Dnes není komponent, který bychom chtěli a nemohli ho mít. Nebylo to jednoduché, ale podařilo se nám to.  Vše mělo svůj vývoj. Velký skok bude znát na kolekci pro rok 2024,“ těší se z připravované kolekce.

Jana

Se svou manželkou Janou je Petr Výkruta od svých 18 let. „Asi to možná bylo už od šestnácti a já jí jen tvrdil, že mi bylo osmnáct,“ smějí se na sebe manželé Výkrutovi, jež jsou spolu už 32 roků!

Svou životní pouť spojili s láskou k rodině, ke společným hodnotám a posledních 10 let i ke společnému byznysu. Jana stála po boku svého muže u každých jeho podnikatelských aktivit. A pochopitelně se značkou Crussis je spojena velmi těsně.

Jana začínala ve firmě na fakturacích a dnes působí v roli ředitelky výroby. K ní ale byla cesta poměrně dlouhá a hlavně zasáhlo i kouzlo nechtěného.

„Dlouho jsme se prali s tím, abychom našli vedoucího výroby, na kterého bychom se mohli na 100 % spolehnout. Vždy jsme měli dobré mechaniky, kteří dokázali výborně poskládat kolo, ale zase jim chybělo něco po té manažerské stránce a také chyběla taková ta pozornost na výsledek. Tehdy jsme museli poskládat alespoň 40 kol denně, ale neklapalo to a já se tam strašně navztekal. To jsme ještě byli v Hovorčovicích na 450 metrech čtverečních. Ty jsme museli rozšířit na dvojnásobek, protože prodeje pořád rostly,“ líčí Petr Výkruta.

Firma Crussis si potom najala zkušeného manažera z výroby, ovšem z jiného segmentu. Ale ani ten se nakonec neosvědčil, byť procesu pomohl. Potřebovali jsme vyrábět kola a lifrovat je do obchodů, to se bohužel nedělo, měli jsme jen omezený čas, do kdy se kola musí vyrobit a dodat prodejcům. A zase jsme byli bez člověka zodpovědného za výrobu. Bylo to frustrující, už jsem nevěděl, jak dál.“

Do toho všeho začala mít Jana Výkrutová obrovské problémy se zády. Problémy byly hodně velké, v podstatě nebyla schopná déle sedět. Jediné, co jí pomáhalo, byl pohyb, hlavně chůze.

„Ukázalo se, a já to vždy s oblibou tvrdím, že všechno špatný je pro něco dobrý. Nebýt bolavých zad, asi by nás nenapadlo, že by to mohla zkusit ve výrobě právě Jana. Ona řekla: hele já to ráda zkusím,“ vzpomíná Petr Výkruta na začátek roku 2021, kdy bylo v plánu vyrobit 30 tis. kol.

„Dokázala dát během měsíce výrobu do latě. Projevila se ženská organizační schopnost. Ukázalo se, že ženy prostě umí dělat víc věcí najednou. Získala si přízeň a respekt lidí,“ popisuje klíčový okamžik při hledání člověka zodpovědného za proces výroby.

„Odhalila jsem v sobě skryté schopnosti, já vlastně ani nevím, jak se mi to povedlo,“ svěřuje se Jana Výkrutová. „Bylo to takový dětský hřiště, kde si každý dělal, co chtěl. Musela jsem udělat hodně změn, bylo pro mě hodně náročný, ale dostali jsme se tam, kam jsme chtěli.“

A protože se prodeje stále zvyšovaly, Výkrutovi vsadili s Crussisem na zbrusu novou halu s výrobní a balící linkou.

Cílem už totiž nebylo 30 tis kol, ale 50 tis. Je to více než polovina navíc. A to vyžadovalo další zefektivnění výroby a v podstatě zdvojnásobit tým lidí ve výrobě.  K tomu všemu se všichni museli naučit pracovat na „airlince“.

„Bylo to úplně něco nového než stavět kola na stojanech. Počátky byly pochopitelně těžké, prali jsme se novou linkou, lidi byli zvyklí dělat svou práci jinak. Já jsem byl po prvním dnu naprosto zoufalej. Chtěl jsem to celý vzít a zastavit a udělat z toho stojany na kola :-) Ale Jana mě zadržela, řekla, že ani náhodou, že je to budoucnost a ať jdu nahoru do kanceláře. Tak jsem odešel a nechal jí tam,“ vzpomíná Výkruta.

A paní Jana? Zase to zvládla. „První dny se zdaleka nevyráběly potřebné počty, nicméně během 14 dnů jsme byli na číslech, která jsme potřebovali, a ještě jsme měli rezervy. Poslední měsíce nám z toho padalo v průměru 350 kol denně!“ chlubí se Jana, jak se svým týmem na výrobě dokázala dosáhnout cíle.

„Každých 80 sekund z linky sjelo jedno kolo. A padesát tisíc kol jsme vyrobili od října do června. A já to považuju za neskutečnej výkon. Janě a týmu patří obrovský dík,“ pokyvuje uznale hlavou manžel a šéf, jenž si ale byl také vědom toho, že takový zápřah nemůže žena vydržet do nekonečna.

„Jezdila na půl sedmou do práce, protože od sedmi jela výroba, viděl jsem, že byla vyčerpaná, ale pořád do toho šla doslova buldočí silou. Nachodila 20 km denně. Věděl jsem, že to takhle nepůjde do nekonečna, protože to její nasazení nebylo možný vydržet a byla jen otázka času, kdy zkolabuje. Další milník tak byl najít nástupce a Janě ulevit. Což se naštěstí podařilo. Už měl tu výhodu, že mu jen předala funkční výrobu. A musím zaklepat, že to funguje a Jana to má volnější.“

Usměvavá Jana Výkrutová se malinko pochvalnému proudu slov z úst svého muže snažila i bránit, ale on naopak ještě přidal: „Jsem na ní neskutečně hrdý, jak to zvládla. Dokázala lidi strhnout a motivovat. Je přísná, důsledná, ale zároveň lidská a férová. Zaměstnanci ji respektují a mají ji rádi. Z naší noční můry se stalo něco, co nejen ji, ale nás všechny nabíjí. Jana se tam našla. A já bych řekl, že to cítí i zaměstnanci, těší se do práce, protože vědí, že to funguje a je tam dobrá nálada.“

Další obrovskou výhrou byla záda. Janu úplně přestala bolet. „To bylo vážně parádní. Mám krásný pocit z toho, že se to povedlo celkově. Hlavně mám radost, že mám s lidmi dobrý vztah a myslím, že je to vzájemné. Ráda jsem mezi nimi, ráda se tam vracím a fakt se každý den těším do práce. Beru to jako výbornou zkušenost, která byla neuvěřitelně vyčerpávající, ale na druhou stranu ohromně obohacující a beru to jako vývoj,“ hodnotí své působení v posledních dvou letech manželka šéfa Crussisu.

A neskrývá ani svou skromnost. „Ráda bych řekla, že to vůbec není jen o mě, ale o celém týmu. Není to jen můj výsledek.“

Niki

Dcera Nikola nastoupila do Crussisu v roce 2018 do fakturací, nyní je na pozici provozní ředitelky. Řeší smlouvy, řeší provoz, řeší nábory nových zaměstnanců.

„Niki přinesla do firmy zkušenosti z jiné firmy, kde tehdy pracovala. Byla plná dojmů z marketingu, jemuž se ve velké míře naučila právě v jiné společnosti.

„Byla jsem na fakturacích a pak jsem začala řešit marketing. Bylo mi devatenáct, tak jsem měla trochu odlišný pohled a byla jsem plná energie. Sociální sítě byly velkým tématem, tak jsem se v tom dál vzdělávala. Hodně mě to bavilo, protože jsem viděla výsledky toho, že tvoříme pořád něco novýho,“ svěřuje se Nikola. 

Do toho pak vstoupil Jaromír Jágr. „To byla pro mě velká škola. Zařizovala jsem s ním mnoho věcí – kampaně, natáčení, focení,“ hrdě vypráví Nikola na spolupráci s jedním z nejslavnějších postav hokejové historie, jež v Česku dokázala ze značky Crussis učinit synonymum pro elektrokolo.

Byznys se i díky Nikole dál šplhal k vyšším číslům. I její tým se tak musel rozrůst. „Přišli další lidi a hezky jsme se doplňovali, měli jsme skvělý tým čtyř lidí. Ale jednoho dne mě to přestalo naplňovat. Přešla jsem do oddělení obchodu a víceméně jsem pomáhala tátovi. Pak, když se začala stavět tahle nová hala, tak jsem to měla celé na starosti a řešila to komplet. Což byla další obrovská výzva,“ říká Nikola, jejíž výsledky jsou jasně patrné.

Andy

Nejmladší člen rodiny Výkrutových je Ondřej, jemuž nikdo neřekne jinak než Andy. Devatenáctiletý mladík letos odmaturoval, užil si prázdniny a v září nastoupil. Při vyprávění se oba mužští členové rodiny potutelně usmívají, jako kdyby jen oba věděli, co se o prázdninách dělo.

„Hned po prázdninách šel Andy do firmy a zapojil se okamžitě naplno. Dostal na starost import, který jsem do té chvíle zajišťoval kompletně já,“ přibližuje otec Petr. V covidu to bylo hodně problematický, zabíralo mi to hodně času. Jen si představte, že musíte do ČR dostat 350 až 400 kontejnerů za rok. To fakt není legrace, pokud chcete dodržovat nějaké termíny a cíle. Handling, proclívání, zpožďování, vykládky… je to takovej živej organismus. Zodpovědná práce, kterou jsem se bál někomu předat,“ přiznává Petr Výkruta.

Ale nakonec se ukázalo, že vsadit na syna Andyho byla výhra. „Musím říct, že v dnešní době řeší celý import sám. Ale je jasné, že ještě nemá ty zkušenosti a sem tam potřebuje radu. Ale vím, že tomu věnuje 100 %, a když si není jistý, zeptá se. Jeho mise během jeho prvních dvou měsíců ve firmě tedy byla splněna.“

Andy sám říká, že obavu z přešlapů neměl. „Naopak jsem se těšil, byla a je to pro mě velká výzva, je to hodně zodpovědná práce. Nejvíc mě motivovalo to, že jsem to mohl dělat sám po poměrně krátké době. Po dvou měsících zaučování s tátou to dělám sám. Mám radost, když pak přijede kamion s kontejnerem rámů, motorů, baterií nebo doplňků a vím, že je to výsledek mojí práce,“ svěřuje se Andy.

Rodina

Během našeho povídání bylo cítit, že rodina Výkrutových je dobře stmelená parta čtyř kamarádů, kteří si bezvadně rozumí. Přirozený vůdce Petr má rozhodující slovo, ale není nijak despoticky nepříjemný. 

„Snažíme se být společně i ve volném čase, pochopitelně na vánoce, jezdíme spolu na dovolené, na hory. Obě děti už mají sice své partnery, ale jak to jde, jsme spolu, máme kamarádský vztah. Žijeme pro děti, jsou pro nás na prvním místě,“ shodují se Jana s Petrem.

„Nám je v tuhle chvíli padesát, dětem chceme předat něco fungujícího. Něco, co je bude bavit a co bude zdrojem jejich obživy. Jednou přijde den, kdy jejich drive překoná ten náš. Pro ně je to pořád začátek.“

Podle vyprávění je také jasné, že doma se byznys neřeší. Prý až na výjimky. „Máme zásadu – byznys končí tady ve firmě.“ Doma mají totiž jinou zábavu – dvě čivavy. Pánové se také rádi  ponoří do světa sportovních aut. „Nejsme ale blázni, že bychom za všechny peníze, který vyděláme, hned kupovali drahý sportovní auta. Tak to není, ale jako každýmu chlapovi se nám auta líbí a sledujeme to.“

 
Pochopitelně tráví rodina hodně času sportem, zejména na kole a na lyžích. „Ještě musím přiznat, že Jana jezdí na kole líp než já. Na trailech to zvládá úplně v pohodě, zatímco já mám občas problémy,“ přiznává Petr, který střídá elektro kolo s normálním.

„Jinak nic nehrotíme, děláme to, na co máme zrovna chuť. Náš druhý domov je Špindl, kde trávíme hodně času po okolních kopcích.“

Rodina Petra Výkruty asi nebude jediná, která se stará o chod své firmy. V cyklistické branži ale mnoho podobných případů nebude. Daří se jí díky rodinné atmosféře, pohodě, jasným pravidlům a vizím, které přesně míří na své zákazníky.

Děkujeme za povídání a přejeme, ať se dál daří.