Snow Epic 2015 - den druhý, podmínky stále bídné

Dnešní časovku jsem nevyhlížel moc optimisticky. Jsem tak trochu těžká váha proti těm muškám a do takového krpálu se moc necítím. Startovalo se jako obvykle už v devět od Sportparku a prvních 500 metrů bylo totožných se včerejším úvodním závodem. Pak ale veškerá podobnost skončila. Vzpomněl jsem si na TransAlp a jeho nekonečná stoupání, jedno takové jsme právě dávali, ale na rozdíl od léta navlečení ve šprckách, zimních tretrách a na snowbikách, které na asfalt nejsou nejvhodnější. To je ta potíž letošního etapáku; i když pořadatelé dělají nemožné, vzdávám jim hold za každodenní kreativitu, kterou bojují proti nepřízni počasí, nemůžou nahradit chybějící bílou podložku. Takže osm kilometrů více méně po suchém asfaltu pořád nahoru, to bylo aspoň pro mě martyrium.

Všechno se u fatbiků točí kolem foukání gum. Je to alfa a omega úspěšnosti, pokud na to samozřejmě máš fyzicky. S blbě zvoleným tlakem můžeš pohnojit celou etapu, a to hodně. Takže ráno byl kompresor v permanenci, protože po informaci, že se pojede nahoru hodně po asfaltu, většina lidí začala přitvrzovat. Já tentokrát také. Ale zpátky do závodu. Zhruba po osmi kilometrech stoupání začala být na silnici umrzlá a celkem souvislá vrstva ujetého sněhu. Úplně jiný pocit z jízdy. Pocit, že jedeš rychleji, nebo taky, že ta dřina má nějaký důvod.

Ve druhé půlce kopce jsem se také trochu posunul svým hlemýždím tempem vpřed. Možná to někteří s tempem přehnali, možná nejsou tak trénovaní, já jsem zkrátka taková tatrovka s pískem. Na posledních dvou kilometrech to přišlo; nefalšovaný ujetý sníh, místy se bořící až deset centimetrů. Začal jsem se hrabat jako krtek. Za cenu toho, že mě předjelo asi pět lidí, jsem zastavil a rychle ufouknul zadní kolo. A hned to jelo perfektně. Za lesem poslední brutální stojka k chatě Bruni, byli jsem 1860 metrů vysoko. Na dvanácti kilometrech skoro tisíc metrů převýšení!

Plán byl takový; dát si polévku, chleba, čaj, kafe nebo horkou čokoládu, vše bylo k dispozici. Potom batůžek ze zad, vyměnit funkční triko, spodní dres a rukavice, bez toho by člověk dolů hrozně klepal kosu. Pak dojít k biku a upravit tlaky pro sjezd. Kolo musí pořádně sedět, takže spíš "bačkory", no a za pár minut se startovalo.

Měla to být oslava, zábava, adrenalin.

Bohužel, velká část musela být neutralizována, takže těch 14 kiláků do města jsme sice absolvovali, ale kromě prvních dvou měřených kilometrů více méně na pohodu a bez stresu. Závodní úsek byl neskutečně rychlý a místy, hlavně v ostrých zatáčkách, zrádný. Takže adrenalin, ten to fakt byl. Na sjezdovce smrděly brzdové destičky, na trať se ze startovního stanu vyráželo zhruba po dvaceti vteřinách. Po projetí buňkou v cíli jsem měl srdce v krku, ale stálo to za to. Kdy se člověk takhle sveze?

Po další zhruba půlhodině cesty dolů jsme proťali pomyslnou cílovou pásku, buňka nás načetla a zaregistrovala, že jsme v pořádku dorazili do cíle, Čekalo občerstvení, čaj, těstoviny, však to znáte z jiných závodů. Rychle jsem zaběhnul ke kompresoru a zase přidal tlak, protože dnes ještě není konec a v šest večer bude startovat třetí soutěž dne, eliminátor, sprint na krátkou distanci. Uvidíme, jak to pořadatelé vymyslí.

Po sedmi hodinách....

Extra dlouhý den na snowbikách. Budu si to pamatovat do konce svého bídného života. Právě jsem pověsil kolo na štangli v bikeparku a došel do hotelu. Od čtvrt na sedm nás čekal na louce pod sjezdovkou Klostermatte Rocky Eliminator.

Zaznamenal famózní úspěch, přestože podmínky byly opět bídné. Při teplotě těsně nad nulou vytyčili pořadatelé v heroickém úsilí krátký, asi 250 metrů dlouhý okruh. Byla to vlastně podkova. Startovalo se tak jako ve fourcrossu ve čtyřech lidech do každé jízdy, dva postupovali do další, a tak dál. Nejprve krátký mírný sjezd, lehká pravá zatáčka, rovinka a pak levá točka o 180 stupňů. Trať v tu chvíli začala stoupat zpět do cílové brány s fotobuňkou, ale na cestě k ní čekaly dva mírné retardéry. Podložka byla rozmočená, místy byl sníh tuhý, jinde byly louže. Opět se ladily tlaky, na tvrdých gumách nebyla šance uspět.

Přestože panovalo lezavé počasí, na osvětleném cílovém kopečku se shromáždili skoro všichni účastníci a fandilo se o sto šest. Klíčem byl samozřejmě start a dojet do vracečky na prvním, nejhůře druhém místě. V mírném stoupání zpátky k cíli už se většinou nepodařilo vylepšit pozici. Já jsem prošel první eliminací, když se mi podařilo parádně odstartovat ale do hlavní zatáčky mě jeden soupeř vybrzdil. Na zpáteční rovince se mi ale celkem podařilo jet ideální stopu, takže to bylo v kapse. Ve druhé jízdě jsem si chtěl dát pozor zase na start, ale asi jsem motivaci přehnal, podklouzlo mi zadní kolo a v půlce závodu jsem jel třetí. A jak už jsem říkal, nemělo to moc řešení, o nějaké tři metry se mi už nepodařilo dostat se aspoň na druhou figuru.

Ptal jsem se ředitelky závodu, jestli je zatím s průběhem spokojená. Ona mi odpověděla otázkou; záleží na tom, jestli jste spokojení vy? A tak to prostě je. Je znát, že závody dělají lidi pro lidi a snaží se na sto dvacet procent. I přes opravdu katastrofální podmínky a ve finále i přes nepříjemnou sněhovou přeháňku smíšenou s deštěm, pulzovalo okolí stupňů vítězů při vyhlašování všech dnešních závodů tak elektrizující atmosférou, jakou na závodech už dlouho nepamatuji.

Zítra je race briefing brzy ráno v 8:30 přímo na místě startu ve Sport parku. Tam se podle počasí - čeká se totiž vydatné sněžení - rozhodne, jestli se nejobtížnější a poslední etapa uskuteční a pokud ano, v jaké podobě.

Výsledky nejsou v tomto případě to nejdůležitější, ale pro pořádek: naleznete je zde:

Foto: Nick Muzik, Marc Gasch - Snow Epic / SPORTZPICS