TEST: Canyon Grail CF SLX 8 Di2

Jízdní vlastnosti

V úvodu této části musím říct, že na kolo jsem se srovnal v podstatě okamžitě a celkově se mi na něm sedělo perfektně. Posed není tak natažený jako na silničním kole, ale zároveň ne tolik vzpřímený jako na kole horském. Z toho, jak se na kole sedí, je prostě patrná jakási pohoda, o které by svým způsobem celý Grail měl být.

Grail svou geometrií výrazně připomíná geometrii 10-12 let starých MTB kol z první vlny masového nástupu 29”. Ono vlastně, když jsem kolo zkoušel v opravdu náročném terénu pro moderní XC, uvědomil jsem si, že nejen absence jakéhokoliv odpružení, teleskopické sedlovky, ale i geometrie, je výrazně znát. Grail do tohoto není určený, ale dal mi za pravdu v tom, že věci, do kterých jsme se pouštěli před více než dekádou na dobových XC strojích, byly svým způsobem opravdu hrdinské činy.

Hmotnost kola bych vzhledem k jeho charakteru a především cenovce označil jako spíše vyšší, nicméně ta nebyla při testu příliš patrná a nehodnotil bych ji tedy záporně. Rám je velmi tuhý a k tuhosti celku přispívají i dosti tuhá zapletená kola DT Swiss. Na jednu stranu vnímám tuhost rámu jako výhodu, protože z Grailu dělá opravdu agilní stroj. Na stranu druhou je třeba brát v potaz, že Grail druhé generace neodpustí žádný větší kamínek nebo díru v cestě a nárazy tak pohlcuje jezdec. Jak se někteří výrobci předhánějí v gravel segmentu s různými výmysly na pohlcování nárazů, tak Grail je jich zcela prostý. Tím spíše jeho hlavní určení vidím na válcované štěrkové cesty, které však v našich končinách tolik nepotkáte.

V popisu kola jsem zmínil tvar a aretaci sedlovky, zde bych se rád podělil o dojmy s tímto řešením. Šroub, kterým se rozpěrný systém utahuje, má předepsaný utahovací moment 5 Nm, po nastavení sedla na správnou výšku jsem jej tedy na tento moment dotáhl. Už to doprovázely nepříjemné zvuky, které mi moc na důvěře nedodaly. Při první, jakési instalační jízdě, kdy jsem jezdil jen hodinu a spíše na silnici, jsem musel kvůli zajíždění sedlovky zastavit asi osmkrát, abych ji dal zpět a znovu dotáhl. Když jsem to dělal popáté, už se mi hlavou honily nereprodukovatelné výrazy. Sedlovka byla namazaná pastou na karbonové sedlovky. Doma jsem poté celý systém dotáhl na 8 Nm, kdy jsem se opravdu bál za doprovodu oněch zvuků, že něco zamíří do reklamačního oddělení Canyonu. Zajíždění ale nezmizelo. Stejně tak jako ony nepěkné zvuky. Celý systém jsem tedy rozebral, vyčistil a promazal. To pomohlo, ale sedlovka drží na místě až při momentu 10 Nm a utahování na tento moment pro mě prostě bylo jako hra s ohněm. Ale co už, moje kolo to není :-). No musím říct, že tak jak u tohoto kola obdivuji německý inženýring v podobně doplňkové taštičky, tak v tomto případě si asi Helmut s Jochenem ve vývojovém oddělení vybrali slabší chvilku. Toto řešení nutně nebude dílem vývojářů Canyonu, neb jej pro aretaci, především nekulatých sedlovek, využívají i jiné značky. To ale nic nemění na tom, že jej nepovažuji za dvakrát šťastné. Spíše i z řad majitelů jiných značek kol na něj slyším kritiku, která se stupňuje s tím, jak je kolo starší. Inu, někdy prostě staromódní a lety prověřená klasická řešení, jako je třeba sedlovka s kulatým průřezem a klasickou objímkou na sedlové trubce jsou lepší než ona moderna.

Předmětem tohoto testu je především hodnocení kola jako celku, nikoliv jednotlivých komponentů. Canyon svůj Grail nabízí ve velkém množství specifikací, ze kterých si vybere opravdu každý. Shimano GRX ve verzi Di2 je ale ta specifikace, kterou bych si nevybral. Raději bych nějaké peníze ušetřil a vzal si “klasickou” lankovou sadu, anebo si naopak něco připlatil a koupil bezdrátový Sram AXS. Shimano je prostě lepší oproti Sramu u levnějších sad, naopak u sad dražších pak Sram drtí Shimano rozdílem třídy. Jako dlouholetý uživatel MTB sad AXS od Sramu vůbec nechápu systém Di2 od Shimana, jak se s tímto snaží v roce 2023 konkurovat. Nutnost složitého vedení kabeláže, nabíjecí port v zátce od řidítek, obrovská a nevzhledná nabíječka s dvoumetrovým kabelem, instalace baterie dovnitř rámu. Tohle prostě ne. Dost na ráně mi přijde taky drobný kabel vedený k přehazovčce, který nebude tak složité utrhnout, pokud někde potkáte třeba větev.

Stejně tak, v případě gravel biku, bych nezvolil kolo s dvojpřevodníkem. Když se vrátím k průběhu testování, tak za celou dobu, co jsem na Grailu, jezdil jsem malý převodník řadil naprosto minimálně a to jsem se rozhodně nevyhýbal prudkým kopcům. Prostě v roce 2023 je přesmykač na úrovni modernosti VHS kazety. Ale abych nebyl jen kritický, je nutné podotnout, že automatické řezení přesmykače funguje zcela bez problémů. Nicméně představa kazety s větším rozsahem a převodníku o 44 nebo 46 zubech a absenci přesmykače je prostě lepší.

Bezproblémové jsou hydraulické brzdy od Shimana, které dodávají stabilní a dostatečný výkon. Jejich jediným nedostatkem je klasika spojená s IceTech kotouči, které se po intenzivním brzdění na nějakou chvíli více roztáhnou a krátkou dobu tak vydávají nepěkné zvuky.

Karbonová kola DT Swiss GRC 1400 Spline patří mezi to nejlepší, co si na gravel bike můžete dát. Protože štěrkolet je tuze jednoduchý stroj, tak v podstatě jediná možnost, jak si ladit jeho jízdní vlastnosti, je za pomoci plášťů. Šířka, tlak, vložky - ano, vložky do ráfků, případně vzorek.

Přes prvotní skepsi musím uznat, že vzorek typu semi-slick je pro gravel bike, IMHO, ta nejlepší volba. Ani listopadový, velmi řídký “grevl” ve Středočeském kraji, který chvílemi připomínal ruskou rasputicu, nedostal dodané Schwalbe G-One do úzkých. Bláta bylo opravdu hodně a momentů, kdy jsem si říkal, že tohle už fakt nevyjedu, rovněž. Ale semi-slick mě nenechal nikdy na holičkách a jeho boční výstupky se vždy velmi dobře zaryly do podkladu a zabraly. Na silnici pak tyto gumy kladou opravdu minimální odpor, až skoro máte pocit jízdy na klasických silničních pláštích. Většinu času jsem jezdil tlak 1,7 BAR vpředu a 1,8 BAR vzadu. V náročnějším terénu bych uvítal tlak nižší a z něj pramenící lepší jízdní vlastnosti. ALE... Ale při nižším tlaku už pláště měly tendenci se na ráfku žvýkat a bylo velmi snadné chodit “na ráfek”, což jsem vzhledem k jeho ceně pokoušet úplně nechtěl.

Pokud bych si tedy chtěl Graila nějak upravit, zvolil bych širší pláště v kombinaci s dobrou vložkou do ráfku a nižším tlakem. Tato kombinace dodá více pohodlí, vyšší stabilitu pláště na ráfku a větší rychlost v terénu. Naopak, eliminuje strach z rozbití drahých ráfků.

Již zmíněný dodaný kokpit je přímo dílem Canyonu. Vizuálně se mi toto řešení velice líbí, má ale svá úskalí. Jak je běžné u celku řidítka / představec z jednoho kusu, pokud vám nebude vyhovovat délka nebo úhel představce či šířka řidítek, musíte vyměnit celý, docela drahý, kokpit. Pro takové běžné ježdění po polních cestách a na silnici je dodaný kokpit opravdu fajn. Když jsem ale kolo testoval v náročnějším terénu, držel jsem se v technických pasážích za spodní oblouk. Zde bych pak ocenil možnost otočení řidítek na představci, abych si mohl oblouk posunout směrem víc k sobě. A to právě s kokpitem není možné.

Osobně provozuji flotilu tří kol. XC, enduro a silniční kolo, na kterém jezdím ze všeho nejméně. Provoz takové flotily vyžaduje větší čas a prostředky na údržbu. Proto by mi pořízení dalšího kola v podobě gravel biku nedávalo úplně smysl. Testovaný Grail bych ale z fleku vyměnil za svoje kolo silniční. Mám něco jako spíše silniční entry-level kolo, karbonový rám na Shimanu 105 a ještě stále ráfkové brzdy. A musím říct, že i na silnici nový Grail prostě jede líp a je ještě výrazně pohodlnější. Do toho, čemu já říkám terén (je to o dost těžší než pojem terén pro většinu uživatelů horského kola), se Grail prostě nehodí a není na něj určený. Ale ta možnost volby, že vyrazíte na kolo a sjedete ze silnice na nějakou polní cestu, nebo to někde vezmete lesem, ta je prostě skvělá.