TEST: Koba Trailtool AM

Furt plnej

Při prvním seznámení s AMkem mě překvapila jeho robustnost. Ano, při prohlížení stránek Koby je robustnější konstrukce hlavně u středového složení patrná, ale v reálu mi skoro vyrazila dech. Momentálně si nedokážu vybavit, jestli jsem někdy v ruce měl něco tak “macatého” z trailového segmentu.

Člověka po zhlédnutí napadne, kolik tak asi váží taková kopa karbonu? Když mi bylo kolo předáváno do ruky, nestačil jsem se divit. AMko i přes pořádnou dávku karbonu svojí váhu udrželo proklatě nízko. Důvodů, proč je to tak lehké, na kole spatříme hned několik. Karbonem se totiž nešetřilo ani při osazení kola. Zapletená kola, kokpit a i takový detail jako frézované páčky brzd sráží váhu pod dvanáct kilogramů a řadí ho tak pomalu do kategorie hardtailů.

S majitelem máme podobnou výšku a nejspíš i stejné preference nastavení kokpitu, a tak jediné, co jsem před testováním musel udělat, bylo nasadit si své pedály.

První nasednutí a výprava do lesa na můj testovací okruh, který mám za barákem, dost prozradila, kam s tímhle kolem vyrazit a jaká na tom bude zábava.

Poloha za řidítky není nijak natažená ani naopak moc vzpřímená - na 175 cm výšku ideální kompromis, při kterém ani po celodenním ježdění nezačnou stávkovat záda. Nejvíce času jsem s AMkem strávil v kokořínském údolí, které je pro tenhle test ideálním místem. Sice tam nejsou táhlé alpské kopce s nekonečnými sjezdy, ale přece jenom tam člověk za den dokáže atakovat 1000 nastoupaných metrů a sjede poměrně rozmanité od kořenů, přes hrabanko kamenité traily.

Přesuny a samotné stoupání kolu nečiní vůbec žádný problém. Tuhost rámu nedovoluje žádné prohýbání nebo kroucení, a tak se moje vynaložená síla nikde neztrácí a kolo jde s každým šlápnutím do akcelerace. Díky proklatě nízké váze a tuhosti rámu stoupající metry krásně ubíhaly, až jsem se kolikrát přistihl, že vymýšlím své menší challenge, a to především v pasážích, kde většinou začínám hledat své zdevastované plíce. Jezdivosti kola bezesporu taky přidaly zvolené pláště, které sice nepatří k mým oblíbencům, ale jejich odvalování a grip při stoupání musím chtě nechtě pochválit.

Tlumič, umístěn souběžně s vrchní rámovou trubkou, vybavený páčkou měnící vlastnosti, jsem využil jen párkrát, i když byl na dosah ruky bez přehnaného předklánění. Využití našla páčka převážně na asfaltových přesunech, kde jsem si dovolil zavřít i přední vidlici, aby to utrpení co nejrychleji přestalo a já byl co nejdříve opět v lese.

V prudkém stoupání bylo přední kolo přilepené k zemi. Jen v pár opravdu strmých úsecích si vyžádalo menší dopomoc přesunutím váhy na špičku sedla.

Zatímco do kopce kolo vyzařovalo klidem a jistotou, z kopce mě nenechalo vydechnout. I na malém kopci s mírně klesajícím trailem to vždy byla šílená jízda. Mrštnost kola jsem si užíval na každém možném odpálení do vzduchu, ale i v za sebou rychle navazujících zatáčkách. Pokládat ho do zatáček nevyžadovalo žádné přemlouvání. Jen určit směr, naklonit a modlit se, aby pláště udržely grip. Celková tuhost rámu a vůbec celé sestavy dovolovala se do zatáčky pořádně opřít.

Dostatek prostoru nad rámem nebránilo manévrování při technických výzvách. Trochu jsem se bál, že narazím na kratší zdvih zadní partie. Ale pravda je, že kluci zadní stavbu neboli kinematiku vyladili do posledního puntíku. Tlumič s pomocí 29 palcových kol krásně filtroval od malých nerovností až po větší rány, přičemž využíval celý jeho chod. Zlatej Fox na svůj limit narazil až v opravdu rozbitém terénu, kam většinou beru enduro. Ale i všechna testovací kola, abych zjistil, kde je, nebo není jejich limit.

AMko mě mile překvapilo i ve nekompromisních padácích, kde s jistotou a bez příznaku nervozity drželo směr a jen čekalo na povely, které bez zaváhání plnilo. Zde musím pochválit i dávkování brzdného výkonu.
Jediná věc, která si ode mě zaslouží výtku, jsou pláště, se kterými asi nebudu nikdy kamarád. Ale to je čistě věc osobních preferencí.

Nějaké výtky k osazení kola dneska nečekejte. Na kole jsem až na pláště nenašel žádné negativum. Ale to se dalo čekat od takto poskládané sestavy. Snad jediným byly nové nezajeté brzdy, které se po dvou vyjížďkách rozkoukaly a vždy spolehlivě zastavily.