TEST: Merida Ninety-Nine XT-D

Maraton i rychlejší cross-country

Nejprve dupu do kopce po asfaltu na pevném kole se zavřeným tlumičem i vidlicí. Cítím skvělou tuhost a reakci na záběr, ale špunty Racing Ralphů mi dávají úpěním najevo, že sice šlapu hezky, ale na blbém místě. Prostě se chtějí alespoň jemně zahryznout – jedno jestli do šotoliny, pěšiny, trávníku nebo lesní cesty. Hlavně aby byl záběr, pak jedou.

Přemýšlím o tom, kdo může být majitelem stroje, na kterém šlapu. Bude to biker, co stráví v sedle hodiny, dělá dlouhé výpravy nebo maratony? Odjišťuji pružící jednotky, zvyšuji rychlost a proplouvám terénem – kus přes kořeny, kus přes kameny, kus po šotolině a lesní cestě, hlavně držet rychlost. Ani náznak únavy mojí nebo kola, citlivost zadní stavby je perfektní a žehlí každou nerovnost.

Hlavním dojmem je to, že kolo opravdu jede a jediným zpomalovačem je boj s gravitací ve stoupáních, když se rozjíždím z nulové rychlosti. Tuhle Meridu ale jen tak neunavím, pořád vyzývá k tomu jet dál a dál. Přistihnu se u myšlenky, že kolu by určitě slušela větší kola, zvlášť na delší "zaoceánské lety", u kterých se prostě člověku nechce zbytečně zpomalovat na menších překážkách. Co není teď, bude za rok, těším se...

Když trochu uberu z rychlosti, napadá mě, že majitelem kola může být i hobík, který prostě nemá tolik času na ježdění a nikdy neurve najednou více než hodinu dvě. Jeho stylem pak zřejmě budou intenzivnější tréninky pod heslem "každá vyjížďka je světový pohár", protože v celkovém úhrnu jich prostě nebude tolik a je potřeba si užít každou do mrtě. I takový majitel může být s Meridou Ninety-Nine nadmíru spokojen.

Pravda, pokud jezdíte nahoru dolů a rozjíždíte se vždy z nuly pod prudkým kopcem, napadne vás, jak jen ten balón odlehčit, jestli nevylít bidon nebo kde je nějaký pytel s pískem na vyhození. Ale na druhou stranu je to vždy otázka subjektivních dojmů a kondice, menší průměr kol navíc dovolí svižněji akcelerovat. Na technické trati se kolo jistě a ochotně vrhá do všech změn směru jízdy a i na hranici adheze, když už přední kolo ujíždí, jezdce nezklame a všechny "prekérky" ustojí. Do prudkých kopců by mi to šlo lépe s otočeným představcem, ale nechtěl jsem razit svůj styl na úkor dojmů z celkových vlastností kola. Do dlouhých a táhlých stoupání se mi jede velmi dobře, dokonce jsem se přistihl, že ani nezamykám zadní stavbu, protože směrem nahoru nedělá nic, co by mi vyloženě vadilo, naopak jízdu usnadňuje. Pružení pracuje v celkové dobré souhře a poradí si jak s houpavou cestou a zatáčkami, tak s prudkým sjezdem a korytem plným vyrvaných a obržděných kořenů nebo volných kamenů. Když jsem rychle střídal povrchy a jezdil nahoru dolů, snažil jsem se maximálně pracovat se zavíráním pružení.

Sakra, chtěl bych i zamykání vidlice na řídítkách, protože přicházím ve výjezdech na asfalt o cenné setinky, lamentuju v duchu. Hned mi dochází, jaká je to blbost. Téhle Meridě jsou setinky vteřiny u zadního kola... Dokáže uspokojit různé typy jezdců a splnit většinu jejich nároků, to se mi na ní líbí.

- spolehlivost celku	- chybí zavírání přední vidlice z řídítek
- předvídatelné jízdní vlastnosti	- obyčejně vyhlížející pěnové gripy
- univerzálnost

Kompletní informace o modelech Merida najdete na webu českého dovozce www.merida-bike.cz.

Foto: Jan Němec