Tlusté ozvěny ze Snow Epicu. Odhoďme předsudky

V sobotu pozdě v noci skončil závěrečným slavnostním banketem první ročník (pro mnohé) bláznivého, ujetého a zbytečného etapového závodu Snow Epic. Závodu, kterému poprvé v dějinách etapových závodů vládly tlusté gumy fatbiků. Přes masivní nepřízeň počasí, které v prvních dvou dnech přineslo tání, led anebo suchý asfalt a naopak ve třetím dni sněhovou kalamitu, skončil úspěchem.

Z původně naplánovaných takřka sta kilometrů atraktivních tratí se odjely závody maximálně na polovině cílové distance, a přesto to vypadalo, že to nikomu až tak nevadí. Bylo to i proto, že osvědčený tým organizátorů otřískaný zkušenostmi z Cape Epic dělal vše možné i nemožné, aby se osudu postavil čelem. Na poslední chvíli jednotlivé etapy přizpůsoboval podmínkám, dojednával s místními úřady jiné trasy, transport závodníků anebo možnost jezdit tam, kde by to normálně nebylo myslitelné. V první řadě byl vždy zájem závodníků, takže pokud jde o jejich pohodlí, stravování a pitný režim, bylo vše na podtrženou jedničku.

Že jsou Češi bikeři srdcem i duší, dokazuje účast hned pěti borců na úvodním ročníku Snow Epic. Nejlepším z nich byl šestatřicetiletý Luboš Jedlička na 21. místě. Ve 120 členném pelotonu bylo celkem 20 národů, ponejvíce samozřejmě Švýcarů, zvítězil Španěl Tomi Misser a domácí Esther Süss.

A co jsem si tedy kromě osobních zážitků, mnohdy nepřenositelných, mohl odvézt z Engelbergu?

Už v úvodu jsem zmínil, že všech 120 účastníků startovalo na fatbikách. Ano, je to hra se slovíčky, ale po zkušenostech načerpaných od fanoušků širokých gum z jiných zemí musím říct, že označovat tato kola za snowbiky je nepřesné a zavádějící. Možná jsme si na to tak trochu zvykli po těch letech sledování úspěchů Honzy Kopky v extrémních závodech za polárním kruhem. Ve skutečnosti se ale dnes disciplíny na tlustých kolech liší jako den a noc. Na jedné straně máme již zmíněné adrenalinové, extrémní vytrvalostní aktivity. Na druhé pak závodění na těchto kolech, kde není místo na zavěšené brašny, nosiče, péřové bundy a vyhřívané rukavice. Je to prostě bajking, intenzívní a závodní. Ve světě mu však dali mnohem širší rozměr, než jsme zatím chápali my.

Když se podívám namátkou do katalogu americké firmy Borealis, která staví údajně nejlehčí fatbiky na světě, uvidíme, že jimi propagovaný rozsah využití je celoroční, nevyjímaje letním putováním krajinou, vytrvalostními závody v poušti až po extrémní mnohasetkilometrové traily jejich mechanika na fatbike singlespeedu! A tak to zkrátka je. Náš nejlepší závodník v prvním ročníku Snow Epic Luboš Jedlička by mohl vyprávět. Vlastní totiž svého vymazleného fatbika již delší dobu a strávil na něm i nějaké závody u nás. I on považuje ježdění na tlustých pláštích za mimořádně zábavnou záležitost a svůj stroj za velmi univerzální. Takže odhoďme předsudky…

Fatbike show

Co se týče technických zajímavostí, bylo v Engelbergu co vidět. Přes sériová kola, která je možno celkem jednoduše koupit v dealerských sítí od Specialized, Rocky Mountain, Bixs až po pro nás exotické již zmíněné Borealis, Sarma nebo úchvatné 9:Zero:7.

Na fatbiku se dá užít hodně legrace...

I základní verze nabízejí solidní zážitek, pro normálního uživatele je totiž v této kategorii kol zatím poměrně nedůležitá otázka osazení komponenty, ale i váhy stroje. Drtivá většina firem nabízí kola v provedení s odpruženou vidlicí (RockShox Bluto) nebo pevnou karbonovou, obvykle vlastní výroby. V tomto směru bych se osobně přikláněl spíše k pevné variantě. Povaha pneumatik dává dostatečnou variabilitu pro přední odpružení. Jistě, pokud chce na tomto kole někdo drandit na těžkých skalnatých trailech, může mít odpružená vidlice, byť trochu těžší, své opodstatnění. Co ovšem považuji za hodně dobrou vychytávku, je použití hydraulické sedlovky. Původně jsem si myslel, že je to jen dalších pár set gramů navíc, ale ježdění ve volném terénu, hlubokém sněhu a na prudkých svazích mi dalo odpověď, že i když ve své podstatě nejde o enduro nářadí, má občas snížení posedu své nezastupitelné uplatnění.

Už jsem zmínil, že s komponenty si mnoho lidí zatím nedělá hlavu. Pokud jde o řazení, vidím velké opodstatnění v systémech umístěných v gripu. Pokud kolo používáte v zimě, je v tlustých rukavicích řazení méně komplikované než s páčkami. Další komponenty jsou převzaty z MTB, použity jsou samozřejmě osy širších rozměrů a obvykle také větší brzdové kotouče.

Ptáte se na pedály? Málem bych zapomněl. Tady zatím vládne, dalo by se říct, všehochuť. Espédéčka všeho druhu, ale i platformy, někdo má univerzální pedály s nášlapem a platformou z druhé strany. Záleží na tom, kde všude chceme jezdit…

Vzhledem k šíři gum a tím pádem značnému "sprchování" v případě jízdy na mokru, jsou v permanenci blatníčky všeho druhu. Některé už nabízejí oficiální výrobci, ale meze se nekladou různým domácím úpravám. Stejně tak jsem viděl stroje, jejichž hlavní rámový trojúhelník byl zcela zaplněn trojúhelníkovou brašnou. K čemu to je? Jestliže jsem schopen se s fatbikem vydrápat v zasněžených horách někam k nebesům, je to něco za něco. Nahoře jsem splavený jako kůň a jet dolů třeba v mrazu bez převlečení, to už zavání pěkným nachlazením. Hodně lidí mělo také na kole nějakou tu kamerku a taky osvětlení; je jednoduché jezdit na zasněžené pláni v noci a světlo se tak krásně rozlévá krajinou…

Alfa a omega fatbiku: výplety a pláště

Dostaneme-li se k výpletům a pneumatikám, narazíme na komponenty, které velmi silně ovlivňují, zejména svou hmotností, pocit z jízdy. Snad skoro všechny firmy mají proto perforované – odlehčené ráfky, opatřené plastovou vložkou, která kryje díry a díky malým tlakům v duších není nebezpečí, že by duše prolezla ven. Avšak jsou tady tendence, které zaslouží pozornost. Třeba již zmíněná značka Borealis nabízí plné karbonové ráfky, které je také možno celkem jednoduše dovybavit tak, aby mohl být použitý set bezdušový. Borealis říká, že na jednom páru výpletů ušetří díky konstrukci z karbonu 3 lbs, což je plných 1,36 kg! Pozadu nezůstali pro nás asi více známí DT Swiss, kteří v Engelbergu vystavovali nový set výpletů, který bude možno objednat od dubna 2015. Tvrdí, že proti současně používanému kompletu dokázali ušetřit v hliníkovém provedení celý jeden kilogram.

Švýcarský výrobce Sarma, konstrukce jejichž kol údajně vzniká někde daleko na východě Ruska, jde ještě dál. Kromě kompletního fatbiku z karbonu s váhou pod deset kilogramů nabízí dokonce provedení devětadvacítkové! U něj je však šířka karbonového ráfku z obvyklých 100 mm zmenšena na 50 mm a firma uvádí, že jde o neobyčejně agilní stroj na celoroční používání.

Když se dostaneme k plášťům, zatím vede provedení s duší. Když jsem hovořil s lidmi od DT, kteří dlouhodobě spolupracují s producentem pneumatik Schwalbe, mluvili o tom, že není složité udělat bezdušový set, ale stále se testuje v praxi, protože závodní huštění je mnohdy tak nízké, že v extrémních momentech jízdy dochází k ufukování vzduchu. Konečné řešení je však prý na spadnutí. Zatímco DT testuje, plno soukromníků už dávno na bezdušovou variantu přešlo. Dlužno říct, že úspěšně. Třeba zrovna zmiňovaný Luboš Jedlička na bezdušovém setu absolvoval celý etapák.

V praxi se jezdí gumy různé šíře, počínaje čtyřpalcovými, až po pětipalcové, což je zatím hranice pro průchodnost většinou nabízených rámů. Pláště nabízí mnoho firem, výběr je už docela veliký. Jsou to ale také značky, které mnohým z nás odkojených normálním MTB celkem nic neříkají. Namátkou jmenuji VEE Tires Company, nebo 45NRTH. Pláště seženete v normálním provedení s různě vysokými segmenty běhounu, ale také opatřené hroty. Už tak poměrně drahý plášť je v provedení na led dražší, než mnohé pneumatiky na naše auta. Během závodu je využívala odhadem tak čtvrtina jezdců a na ledě měli samozřejmě výhodu. A jak už jsem se zmínil v některém ze svých příspěvků přímo ze závodu; stálým tématem je huštění plášťů. Je to alfa a omega dobrého pocitu z jízdy a vlastně fungování fatbiku. Od extrémní "bačkory" s tlakem někde kolem půl atmosféry, až po tvrdou pneumatiku někde těsně nad jednu atmosféru, samozřejmě ještě podle váhy cyklisty. S každou další desetinkou se jízdní pocity dramaticky mění a je to jen otázka zvyku, kdy se naučíme pouhým promáčknutím pláště zkontrolovat, zda-li jsem pro aktuální podmínky na správné úrovni.

Tomáš Přibyl v akci

Nepochybuji o tom, že jsem ve svém nadšení zapomněl napsat mnoho z toho, co mě v Engelbergu zaujalo. Jsem toho stále plný a přál bych si, aby fatbiky oslovily i další lidi, kteří mají doposud určité předsudky a nemyslí si, že my, kdo je chválíme, jsme úplně normální. Ale to je zkrátka život! Přináší nové věci, občas i příjemné.

Zkuste to někdy. Půjčte si kolo s tlustými plášti, dejte si nějaký pohodový trénink a teprve pak nám třeba napište, co si o jejich rasantním nástupu na scénu myslíte.

Foto: Nick Muzik / Sportzpics / Snow Epic, archiv Luboše Jedličky a Tomáše Přibyla