Gravel Blinduro: Ocelová párty aneb závodění na hraně

Realita výrazně překonala očekávání. Premiéra v závodě ve formě endura se stala, nejen v mých očích, zatím nejnapínavějším závodem sezony. A ještě k tomu na kolech, na kterých se spíše cestuje než závodí.

Víkend 23.6. – 24.6. jsme si jakožto členové nově rodícího týmu rádoby profesionálně nazvaného MTBS.cz Racing zaškrtli už v březnu. Akce se tak stala příležitostí, abychom se poprvé všichni potkali. Náš šéf Germáno zajistil pro každého z nás zhruba na týden zatím málo rozšířené hybridy mezi bajkem a silničkou za rozumnou cenu a my měli zhruba týden na nácvik. Všechno proběhlo poměrně hladce, s koly jsme byli velmi spokojení a těšili jsme se na příjemnou vyjížďku.

V sobotu trochu rozespalí vyrážíme o sedmé do kempu u Starého Města pod Landštejnem, přestože dle startovní listiny startujeme až o půl třetí. Mohu za to samozřejmě já, ve stánku Kony stojícím na startu si musím vyměnit svůj model Rove ST ve velikosti 54 za velikost 52. Rozhořčený nejsem, naopak dvaapadesátka mi sedí o malinko lépe. Další členové posádky Martinové Hajný a Pech sedlají stroje konkurenčních výrobců také za rozumnou cenu. Hajný jede na ocelovém  Author Ronin SL, Pech ještě před startem mění svůj Specialized Diverge za model Sequoia od stejné značky, který disponoval širšími plášti 42 mm. Z dalekého Valašska přijíždí Tomáš Plášek, který si ve zlínském KCK Cyklosportu mohl vyzvednout Willier Jareen, a ocelová party může začít. Pravda, trochu nám ji s "šedesát-šedesátjedničkou" pokazil právě Tomáš a taky samotný šéf Honza Němec, který na plac přitančil s robustní hliníkovou dámou Whyte Glencoe. 

Čtyřhodinové čekání na start si zkracujeme pořízením týmové fotografie, obědem a nekonečným štelováním našich kol. Protažení před závodem nepřeháníme, vyrážíme přeci na projížďku s pár intervaly. Startuje se vždycky ve skupinách zhruba 10 jezdců, které mají mezi sebou rozestup 10 minut. Na samotných rychlostních zkouškách, kde se startuje s půlminutovými intervaly jako v časovce, pak skoro nevznikají fronty a každý si může užít plynulou jízdu po 63kilometrovém okruhu majícím podobu středně náročného MTB maratonu.

Gravel tým MTBS

Od startu se ihned vjíždí do měřeného úseku, kterých je na trase pět. První se do lesa pouští Martin Hajný, jenž se podepisuje jako Lesa král. Hned za ním vyjíždím já a samozřejmě jedu na doraz, po chvilce Martina vidím, což je velice motivační. První etapa nám trvá něco málo přes 10 minut, Martina překvapivě při nájezdu do kořenitého sjezdu předjíždím. Na kořenech poměrně trpíme, kolo dostává slušné rány a nárazy do ráfků za chvilku už ani neřešíme. V cíli první etapy cítím, že takový výkon už jen tak nepodám, kdežto Martin Hajný se teprve rozjíždí, Tomáš s Martinem Pechem jsou se svými výkony celkem spokojení.

Pár šlápnutí a stojíme pod kopečkem, po jehož hřebeni vede hranice s Rakouskem. Druhá rychlostní zkouška bude téměř čistě vrchařská. Každý z nás se rozjíždí po rozbité cestě spurtem. Do kopce není problém držet stálé tempo a za chvilku opět vidím před sebou kluky. Sice už je nezvládám dojet, ale motivační faktor zafungoval. Za další přesun jsme všichni rádi a po větrných loukách vytáčíme nohy. Projíždíme náměstím ve Slavonicích, kde si Germáno jedoucí nějakou hodinu před námi dokonce stačil skočit na pivo, my se můžeme těšit maximálně tak na občerstvovačku.

Germáno doplňuje energii

Třetí etapa vede nejdříve po loukách proti silnému větru, poté se vjede do lesa, kde na závodníky čeká docela technický úsek po kořenech, v nejnáročnějším výjezdu při objíždění pomalejšího závodníka chybuji a musím kousek běžet, v cíli mě moc nepotěší, že ostatní kluci se mé zmínce o tlačení divili. To bude nepříjemná ztráta. Tomáš chytá ke konci 13minutové etapy defekt, to by nebyl takový problém, neboť v každém cíli erzety je připraveno množství duší a plášťů Specialized. Kromě defektu duše hlásí Tomáš i defekt nohou, jede se mu špatně.

Dlouhý přesun krásnou krajinou České Kanady naskýtá prostor na uklidnění, projíždíme přes Český Rudolec, poté nás čekají náročná stoupání, jedno po kořenech až do Ďáblovy prdele, které by šlo velice těžko vyjet i s lehkými převody na bajku. Čtvrtá etapa nejdříve vede houpavým terénem po louce a poté docela technickým, ale rychlým sjezdem po kořenité cestě. Zde se rozdíly příliš nemění, já jsem v rámci naší party ve virtuálním vedení, ale o tom se dozvím až večer.

Já - Kuba

Poslední etapa má podobu časovky z mírného kopce, takže tady nevznikají markantní rozdíly, ale daří se mi ji dokončit na 3. místě celkového pořadí. Na Duo Paprstka – Fikejz nikdo nemá. Domů nás pak čeká zajímavý přesun kolem hradu Landštejn, do cíle sjíždíme po organizátory posekané louce. 

O práci opět není nouze, osprchovat se, navečeřet a zvolit vhodné osvětlení na noční etapu. První jezdci startují lehce po osmé, takže jedou ještě za denního světla, avšak na nás už čeká velké šero. Tomáš se rozhoduje v závodě už raději nepokračovat, chápeme, že trápit se v sychravém počasí nemá cenu. Noční zkoušku si jako jedinou můžeme projet, má podobu cyklokrosové tratě, ale je kraťoučká. „I když pojedeme v klidu, tak ztratíme jen pár sekund,“ soudím, přesto se však na zkoušku i krátce rozjíždím a půjčuji si světlo od organizátorů. Martinové mají svoji výbavu. Ztuhlé nohy nejsem schopný rozhýbat a nevidím zrovna ideálně. Resultuje z toho ztráta 11 sekund na Martina Pecha, Martin Hajný se zdržel za pomalejším jezdcem a ztrácí ještě o 9 sekund více. Večer zjišťujeme, že i tyhle rozestupy jsou podstatné.

Radostné překvapení u výsledků

Celkově jsem čtvrtý a třetí v kategorii do 29. let. Martin Pech mi je hned v patách se ztrátou pouhých 35 sekund (na závodní trati jsme strávili zatím 50 minut). Martin Hajný je za mnou o necelou minutu, na 4. místě své kategorie ztrácí jen 2 sekundy na bednu a 17 sekund na druhé místo. Bude to zajímavé! Germáno je v půlce startovního pole na 66. místě, což jak sám tvrdí, je velké zklamání. Pomýšlel na top 10, alespoň v kategorii otců dvou dcer, nad 45 let a se 13 letou závodní pauzou. 

Pech se mě najednou snaží dostat pod psychický tlak, že hájím bednu. „Hlavně, když někdo z nás na tý bedně bude, ale pokud to budu já, tak budu ještě radši,“ odpovídám. V naší chatce máme sice teplo, jen postele jsou tvrdé, Martin Hajný soudí, že jsou z kasáren.

Ráno je opět chladno a mrholí, vzhledem k motivaci, jakou máme, není zase takový problém sednout na kolo. Dnes do toho jdeme v závodním nastavení, Martin Hajný se poctivě rozjíždí, já se také chvilku projedu, abych zjistil, jak studený vítr fouká. Do závodu vyrážím v goretexové bundě, pojedeme stejný okruh akorát v protisměru.  Šestá a sedmá etapa jsou totožné s pátou a čtvrtou z předchozího dne, jen opačně. V praxi z toho vychází vrchařská časovka na úvod. Jedu první a rozhodně ne zvolna, avšak Martin Hajný mi vrací včerejší potupu a dojíždí mě, svůj čip přeci jen nechávám kontrolora pípnut těsně před dojezdem Martina, ale ztrácím ve 12minutovém stoupání dost přes 20 vteřin, Pech zajíždí podobně rychle jako já a není spokojený.

V další „Erzetě“ dělám školáckou chybu, v rychlé pasáži po hladké cestě mám svůj pohled soustředěný na přední plášť a nevšímám si šipky. Okolní cesty jsou sice dobře označené křížky znamenající „tudy ne“, ale správnou cestu chvilinku hledám. Trestám se ostrým nástupem a na louce již vidím Martina Hajného před sebou, naivně si myslím, že jsem ztrátu minimalizoval. Výsledky poté ukážou, že mě to přeci jen nějakých 15 sekund stálo.

Osmá zkouška nás překvapuje, neboť se objevuje v nečekaném místě ještě před občerstvovačkou. Je dnes nejkratší, trvá nám nějakých 5 minut, přesto opět pár drahocenných vteřinek na Martiny ztrácím. Na bufetu nemůže chybět můj oblíbený chleba se škvarky, každý tady chvilku odpočívá, neboť další zkouška následuje hned za kilometr. Pojedeme včerejší třetí etapu v protisměru, alespoň nám na loukách bude foukat vítr do zad.

První jede Martin Pech, po něm Hajný, já zase rád poslední. Pech si pochvaluje, jak projíždí úvodní technickou kořenitou pasáž. „Přes ty kořeny jsem letěl, jsem zvědavej, kolik jsem vám tady dal,“ opět brnká na nervy. Nakonec se ukazuje, že ne zase příliš. Martin Hajný si dle svých slov v technice vedl špatně, ale žádnou katastrofu to pro něj neznamenalo, i já jsem zajel důstojně.

Cestou k finální etapě už skoro ani nemluvím, místo přátelské vyjížďky, kterou tu absolvuje naprostá většina původním zaměřením enduristů, nás čeká nejvyhecovanější závod letoška. K tomu poslední zkouška vede z kopce po šotolinové cestě. Letíme šedesátkou. Kdo nespadne, vyhraje. Já sice nepadám, přestože v jedné zatáčce k tomu mám blízko, podle stop v naplaveném písku soudě, že se zákrutou si nepotykalo víc štěrkoletců. Vyprávět by mohl i Germáno, jenž se tam blíže seznamuje se škarpou. Navíc občas obkličkovávám pomalejší závodníky. To Martinu Pechovi padá řetěz, v cíli považuje moji bednu v kategorii za jasnou záležitost. Spadlý řetěz  rozhodnul Tour de France roku 2010, že by to bylo i v našem miniduelu? Martin Hajný vypadá na závodech obvykle, že si jede v pohodě, tady je však v cíli dost vyřízený. Na trati však využil toho, že má z nás největší jednopřevodník a pár sekund na mě ještě získává. Zjišťujeme, že máme dva pomalé defekty, což tady není nic zvláštního. Louka v cíli etapy se mění v malý servis, neboť dobrá polovina projíždějících mění duše. Do cíle to už jen pár pohodových kilometříků.

Tam zjišťujeme poměrně příznivé informace. Třetí místo se mi v kategorii skutečně podařilo udržet, navíc Martin Hajný se také dnešním výtečným výkonem propracoval na bronzový stupínek, přitom mu stříbrná pozice unikla jen o 1, 5 sekundy! To je pech. Pech má taky pech. Skončil v kategorii nakonec 4. pouhých 20 sekund za mnou. Ano, rozdíl mezi námi v hodinu a půl dlouhém závodě byl opravdu jen 20 sekund. Psycho.

Já s dvojicí nejrychlejších do 30 let....

Umýt se, najít čistý dres. To jsou poměrně příjemné úkony, Germáno si na naše výsledky asi nemůže stěžovat. On sám závod zvládl v pohodě, přestože závodí nerad a postavil se na start s číslem po 13 letech a závod končí jako čtyřiašedesátý. "Je to potupa, chtěl jsem skončit v první půlce startovky. Měl jsem pocit, že letím jako vítr krajinou, v některejch místech jsem měl pocit, že dokonce vítr i předháním, ale asi jsem se nechal jen unést tou atmosférou velkého debutu Gravel Blindura. Nevím, kde v přípravě mohla nastat chyba, musím si s trenérem sednout a podrobně to analyzovat."

Gravel Blinduro velice překonalo naše očekávání, stalo se zatím možná nejzábavnějším závodem sezony a velice příjemným zpestřením. Po důkladném testování gravel biků však mohu říct jasný závěr. Slovíčko gravel znamená šotolina a právě tam jsou tato kola nejrychlejší. V lese mimo cesty zůstaneme u bajků.