TEST: Specialized S-Works Epic World Cup

Jízdní dojmy

Na první krátké seznámení, kterému bych pro jistotu neříkal “plnohodnotný test”, jsem měl doslova jen pár dnů. Z nich polovina spočívala v zimních teplotách kolem nuly a neustálém dešti a druhá polovina nabízela větrné, ale alespoň zčásti slunečné počasí, které ostatně zatím provází celé letošní jaro.

Následující řádky tedy budou shrnutím hlavních zkušeností a vjemů, které se mi během této krátké doby a několika desítek najetých kilometrů podařilo uložit kamsi do mozkových závitů.

Nebudu chodit dlouho kolem horké kaše, jednoznačně nejlepší a nejvýraznější pocit ve mně zanechala kombinace nízké váhy a ovladatelnosti tohoto kola. V blahé paměti mám ještě své první testování Epicu hardtailu na vsetínských hřebenech, který na mě tehdy působil doslova jako zjevení. Tento pocit se nyní opět vynořil, opakoval a připomněl mi, jak moc se mohou lišit opravdu závodní kola od běžného mainstreamu.

Suverénní stoupací schopnosti tohoto kola není třeba vůbec popisovat ani nějak zvlášť vyzdvihovat. Epic World Cup je prostě vrchařský speciál, který dokáže veškerou vaši energii z pedálů naprosto přetavit v dopředný let. Původně jsem si chtěl sedlo malinko narovnat, protože pozice po předchozím testerovi se mi zdála příliš šikmá, ale nakonec jsem ho v pozici “Jarda Kulhavý”, se špičkou namířenou proklatě nízko, ponechal po celou dobu testu.

Pravdou je, že tento setup znamenal, že na rovinkách a v mírných sjezdech jsem občas ucítil ruce a to, že se o ně opírám víc než jindy, nicméně ve stoupáních, ať už v sedle, nebo ze sedla mi tohle nastavení naprosto vyhovovalo a v duchu jsem si tak nějak říkal, na základě čeho si nyní budou závodníci továrního Specialized týmu vlastně vybírat kolo, na kterém konkrétní závod pojedou? Epic World Cup je totiž podle mě celkem jasnou volbou, protože Jeho hmotnost se příliš neliší od hardtailu, ale jeho schopnosti jsou natolik univerzální, že bych jen opravdu složitě hledal důvody, proč vůbec o klasickém Epic hardtailu uvažovat.

V terénu a na lesních pěšinách, posetých kořeny, jsem limity kola samozřejmě viděl v redukovaném zadním zdvihu. Právě proto jsem na jednom takovém úseku také zkoušel, jak moc se liší různé režimy nastavení tlumiče.

Specialized pro lepší pochopení a vysvětlení připravil názorná ilustrační videa, ve kterých přesně ukazuje, jak správně nastavit jednotlivé režimy zadního odpružení. V podstatě jde o to, že nejprve stlačíte zcela vyfouknutý tlumič a negativní komoru nafouknete na určitou rysku na pístnici. Následně nafouknete pozitivní komoru patřičným tlakem, který čím má být tlumič aktivnější, je paradoxně vyšší, protože se musí přetlačovat s tlakem negativní komory. V českém překladu je to hezky popsané jako nadechování tlumiče během jeho nastavování. Pomoc s doporučenými tlaky v negativce najdete v tabulkách, které pro tento model Specialized připravil. Pro kontrolu si pak můžete změřit SAG tlumiče, který zde ovšem dosahuje jen 2 nebo 4 mm a ty je potřeba měřit posuvným měřítkem, což není žádná výhra. Sám jsem tuhle metodu nepoužíval a okometricky vycházel z rysek pro nastavení negativky a doporučených tlaků z tabulky.

Praxe je taková, že dodržovat rysky ani doporučené tlaky samozřejmě nutně nemusíte a můžete si najít polohu a vyváženost fungování tlumiče, jak vám bude vyhovovat. Já jsem vyzkoušel jak nejtužší nastavení, tak nejměkčí, i něco mezi nimi.

Je potřeba si však uvědomit, že i nejměkčí, nejaktivnější nastavení tlumiče vám při určité rezervě zadního 75milimetrového zdvihu ve finále dá něco kolem 6,5 cm, což je pro opravdu aktivní odpružení hodnota relativně nízká. Proto je dobré uvažovat o zadním odpružení spíše jako o jakési pojistce, která vás zachrání při nečekaném přejetí nerovnosti, nikoli že vám bude zcela žehlit terén pod zadním kolem. Vlastně bych to v principu přirovnal k podobnému fungování, jako když jedete hodně utažený Brain, který úplně stejně reaguje až na větší rány a malé nerovnosti ho nechávají klidným.

Poměrně dlouho jsem přemýšlel, který z režimů bych u tohoto kola vlastně preferoval. Nakonec jsem musel konstatovat, že bych zřejmě zůstal někde na polovině cesty od hardtailu k celopéru, protože celkově vnímám tenhle Epic spíše blíže charakteru hardtailu než celopéra. Dílem je to dáno jeho hmotností, dílem tím, že se i se středně utaženým Brainem na přední vidlici kolo při klidném šlapání chová téměř jako druhá silnička. Je tuhé, v záběru se nijak nehoupe a je neuvěřitelně lehké a snadno ovladatelné.

Při vjezdu do terénu jsem párkrát spílal vyššímu tlaku v pneumatikách, který jsem si v nich zpočátku ponechal zejména pro účely silničního vrchařského testování kvalit kola. Posléze jsem si ho ale do terénu musel přeci jenom ufouknout, zejména kvůli lepší přilnavosti plášťů na kořenech.
Tady se musím krátce pozastavit nad tím, že mi není úplně jasné, proč Specialized na tento model osazuje vidlici se 110milimetrovým zdvihem, když na klasický Epic dává stovkovou verzi a sem by pro chrty určitě lépe sedla právě stovková vidlice. Inu, jestli někdo znáte odpověď ve stylu “stovky došly”, sem s ní…

Jinak se ale musí nechat, že Specialized pro verzi S-Works na specifikaci toho modelu Epicu World Cup rozhodně nešetřil. Poprvé jsem tak v reálu měl možnost vyzkoušet novou bezdrátovou sadu Sram XX SL, která řadila fenomenálně tiše a rychle, a to i v poměrně velkém tahu během prudkého stoupání. Podrobnějším dojmům z této nové sady se budu věnovat v některém z dalších samostatných článků.

Ke kolu skvěle padne nový integrovaný karbonový kokpit. Jeho geometrie, resp. tvarování je pro mnohé netradiční. Kvůli prohnutí před představcem totiž vidíte daleko víc z předního kola a vidlice, které vám zde nijak nezakrývá ani změť kabeláže před řídítky. Naprosto mě však dostalo perfektní ovládání kola, a to i při relativně dost položené vidlici, která atakuje hodnoty některých trailbiků se svými 66,5°.

Podobný pocit z řízení jsem neměl ani nepamatuji. Pokud bych se nepřesvědčil o konkrétních hodnotách geometrie, vůbec bych nevěřil, že s takovýmto hlavovým úhlem může být bike tak skvěle ovladatelný.