Vlasta a Petr Hynčicovi - velký rozhovor nejen o začátcích MTB

Pamatují opravdové začátky horských kol u nás. Oba na nich od počátku závodili a oba kola dodnes živí. Velký rozhovor o dobách dávno minulých ale i těch současných...

Autor: Petr Bureš
Foto: Archiv Jana Pitharta, Petr Bureš
Vlasta a Petr Hynčicovi - velký rozhovor nejen o začátcích MTB

Sourozenecká dvojice bratrů Hynčiců je s českým mountainbikingem nerozlučně spjatá již od jejich absolutních začátků. Oba se k horským kolům dostali díky trialové průpravě. Oba získali jak v trialu tak v horských kolech nespočet vítězství a titulů a oba jsou i dnes aktivními závodníky, byť už jen ve veteránské kategorii.

Vyrazili jsme si s oběma popovídat do Hodonína, kde má starší z bratrů dnes svou prodejnu kol.

Hoši, zkuste každý popsat své opravdové začátky na horských kolech. Kdy a jak to pro vás začalo?

Petr Hynčica: Začal jsem ve dvanácti letech jezdit cyklotrial, ale to byly jenom takové začátky ve škole. Rok na to už jsem jezdil pod Zdenkem Floriánem ve Strážnici. Okresní přebor, ten jsem vyhrál. Krajský přebor jsem jezdil další rok a dostal jsem se i na český pohár v trialu. Tam už jsem se poprvé setkal s Pepou Dresslerem. Takže už v nějakém 87 roce jsme závodili spolu s Dresslerem, ale Pepa většinou vyhrával a já byl až za ním, ale byli jsme konkurenti.

V roce 1988 jsem poprvé odjel na mistrovství světa. Sám, tehdy ještě bez bratra. Byla to taková evropská tour - Německo, Francie, Španělsko a Itálie. Jenomže ve Španělsku jsme přišli o doklady, takže do Itálie už jsme nemohli pokračovat. Přesto jsem skončil celkově čtvrtý. Rok na to jsem si řekl, že když jsem skončil čtvrtý, že bych mohl o něco víc potrénovat, tak jsem potrénoval opravdu pilně no a vyšlo to. V Belgii jsem vyhrál, ve Vlašimi jsem vyhrál, pak se jelo do Španělska, kde jsem byl druhý a v Andoře třetí. Celkově jsem ale ten seriál jako junior vyhrál.

Rok na to v 1989 už mě převeleli do Elity a tam už to bylo těžké. Ot Pi, Dressler, velká konkurence. Nakonec jsem byl šestý myslím. Na první rok v elitní kategorii dobré, ale bylo to hodně náročné, bylo tam asi 12, nebo 15 jezdců z celého světa. Rok poté, v devadesátém, jsem mistrovství světa vyhrál. Současně nám tehdy ale do týmu firma Elstar ze Zlína zapůjčila dvě horská kola. Byly to tehdy železné rámy, řazení GS200 a pevná vidlice. Na tehdejší dobu to byla první horská kola, která se dala volně sehnat. Tenkrát to stálo strašné peníze 13, nebo 15 tisíc.

No a já tehdy na tomhle kole vyhrál první ročník českého poháru ve sjezdu a X-Country. Stále ještě jako osmnáctiletý junior. Tehdy se výsledky z obou disciplín totiž sčítaly dohromady.

Pak už jsem přešel další rok mezi seniory, ale tam už byli Kvasnička, Štícha, Raufer, Bambula, Hrubý a další. Už si přesně nepamatuju, jak jsem skončil první rok mezi těma seniorama, ale myslím, že do desítky jsem tam byl.

V roce 1992 už jsem dostal lepší kolo. Byl to Scott. A rok poté jsem začal jezdit na Heavy Tools. Ta firma měla u nás úplně perfektní nástup. Začala prodávat kola dřív než slavný Author. On to byl takový dobrodruh. Míra Polesný chodil po horách v Rakousku a v nějakém tamním horském středisku se dal dohromady právě s tou rakouskou firmou Heavy Tools. Pár kol prodal v naší republice. Ze začátku měl třeba padesát kol. Jenomže ta poptávka po kolech byla taková, že další rok musel dovézt 150 kol a zase je okamžitě prodal.

Heavy Tools byl tehdy rychle v kurzu. Dokonce se pravidelně umísťoval v čele poháru konstruktérů, který se tehdy vyhodnocoval jednak podle umístění závodníků jednotlivých značek, ale také podle toho, kolik kol dané značky se poháru účastnilo. Doplňuje Vlasta Hynčica.

Rychle se u nás vytvořil Heavy Tools závodní tým, ve kterém jsme byli se Štíchou, Alešem Procházkou a dalšími. To byly roky 1993 a 1994.

Pak jsem dva roky jezdil Mariny, to znamená 1995 a 1996 a poslední rok, co jsem závodil ve sjezdu, jsem sedlal KHS, ale to jsem měl nakonec jenom jeden rok. Měli jsme nějaké neshody tenkrát se Zamem s dýl to nevydrželo.

V té době, když jsem vyhrával pohárové závody, jsem jezdil hodně rád i na slovenský pohár, protože tam na tu dobu vypláceli neuvěřitelně vysoký odměny. Myslím, že to bylo 30, 20 a 10 tisíc korun za první, druhý a třetí místo a to bylo na tehdejší dobu a platy fakt hodně peněz. Mě tam kvůli tomu neměli moc rádi, protože jsem často vyhrával a porážel jejich kluky. Za dva roky jsem si díky tomu mohl koupit novou fábii. To je z dnešního pohledu nepředstavitelný. Kluci na stupních vítězů v Enduro sérii dostanou dneska pár tisíc a to jim sotva pokryje náklady na ten závodní víkend. V tom byly ty pionýrský doby úplně jiný.

Brácha na tom ale tak dobře finančně nebyl, protože byl tenkrát ještě junior.

Vlasta Hynčica: My jsme v juniorech žádné finanční odměny nedostávali. Bylo to jenom o věcných cenách. Některé věci jsme ale mohli prodat a tak jsme získali nějaké peníze alespoň na cestování. Od sponzorů jsme pak měli finanční prémie za výsledky a zajištěné zázemí na závodech, takže jsem si nestěžoval.

Já jsem měl tehdy velkou výhodu v tom, že jsem se připojil k týmu Zdeňka Floriana, který organizoval všechno kolem týmu Heavy Tools. Měl zázemí, měl auto a vozil nás na závody a nebyl problém se tak přifařit k bráchovi. Takže když brácha dostal novější kolo, tak já jsem dostal to po něm. Vlastně jsem se nemusel o nic starat, sbalil jsem si jenom chrániče a dresy, kolo měl po Petrovi a jelo se. Já byl tehdy ještě junior, zatímco on jezdil už v Elitě.

Pamatuješ si první rok, co jsi začal s horskýma kolama?

VH: 92 a 93 jsem se stal mistrem světa v cyklotrialu jako kadet, ale to už jsem jezdil současně i horský kola. A to byla výhoda, protože už za náma tehdy za oběma byly nějaké výsledky. Oba jsme měli mistrovské tituly a sponzoři na tohle slyšeli. Brácha jezdil v elitě, já začínal v juniorech, tak mi dali kolo stejný jako měl tehdy brácha s tím, že můžu jedině překvapit. Tehdy to bylo to železný s klipsnama a pevnou vidlicí. Na tom jsem jel i na Slovensku jeden ze závodů, kde si pamatuju, že mi sjely obě nohy z klipsen a já dojížděl do cíle na horní rámové trubce. Tehdy jsme na těch kolech měli normálně rohy, košík na láhev, no prostě úplně normální kolo, žádný odpružení.

V roce 1993 jsem jezdil kompletní český pohár ve sjezdu i X-Country, protože se to tehdy vlastně jezdilo současně. V sobotu jsem odjel XC, to jsem se vybil a odpoledne jsem dal jen jednu tréninkovou jízdu ve sjezdu na čumendu. V neděli ráno byla jedna tréninková jízda ve sjezdu, pak následovalo semifinále a finále. Byly celkem čtyři jízdy za celý víkend a kdo umí, umí. Smích...

To už bylo pod Heavy Toolsem a to už jsem měl HT Laser s pevnou vidlicí s novým řazením STX tehdy a na něm jsem tehdy odskákal dokonce i mistrovství světa v trialu, kde jsem skončil třetí v horských kolech. Tehdy tam se mnou startoval třeba Martyn Ashton a takoví kluci. Prostě jsem na jednom kole odjel jak trial, sjezd i cross country.

Když se ještě vrátím k těm kolům tak vy jste tehdy jezdili trial na 20" kolech a 26" se v trialu chytly až později...

VH: Já jsem jezdil dvacítky a první šestadvacítku jsem měl právě od toho Heavy Toolsu. Ono to tehdy teprve začínalo, do té doby tahle kategorie vůbec neexistovala.

PH: Nechci se chválit, ale díky tomu, že jsem měl tehdy toho Elstara v devadesátém prvním roce, jako jeden z prvních jsem si tehdá po sezoně předělal kolo jako že na něm budu v zimě trénovat a něco dělat. Na posledním závodě v trialu jsem si dokonce na tomhle kole zkoušel jezdit některé sekce a následně jsem pak zkoušel jezdit obě kategorie, jak dvacítky, tak šestadvacítky. Dělal to i Vlasta Tlašek, ten měl taky předělanou šestadvacítku na trialový kolo.

VH: Jezdili jsme během jednoho víkendu dva závody. V sobotu na dvacítkách a v neděli pak na šestadvacítkách. U těch šestadvacítek se jenom nabrousily ráfky, aby to trochu brzdilo, dopředu se dal jinej převodník, ale ta kola už nějak vypadala. Nebyly to malý dětský hračky a k dospělým kategoriím to daleko líp sedělo. Ty začátky ale nebyly jednoduchý, protože trial na dvacítkách měl jméno a profesionální závodníky, zatímco biky měly různé vložené závody na zkoušku a nevědělo se pořádně jestli se to ujme.

PH: V té době nebyl problém za rok odjet i padesát závodů. Když to byl trial tak v sobotu 20", v neděli 26" a když to byly biky tak zase v sobotu cross-country a v neděli sjezd za jeden víkend.

VH: A já v tu dobu zkoušel navíc ještě i cyklokros. Tehdy nám Standa Bambula poslal rámy a říkal: Víte co, v letě jezdíme biky, ale v zimě nic neděláte, tak co zkusit cyklokros? A jezdili jsme.

PH: Já si pamatuju, že jsem tehdy jel tři závody nějakého moravského poháru v cyklokrosu na horském kole. Tehdy to šlo a mě se dokonce podařilo i trochu zamíchat pořadím. Opravdu. Tehdy se jezdil český pohár a vedle toho moravský pohár a nějak se výsledky započítávaly a já jsem tak byl jeden rok i v cyklokrosové ročence desátý.

VH: Když se nad tím tak zamýšlím, tak mě chybí jenom dráha. Tu jsem nikdy nejel. Silniční závody jsem taky zkoušel, tehdy to bylo u nás v Kyjově, to si pamatuju. Dělali jsme všechno, protože příprava na sjezd byla potřeba dělat na silnici. Museli jsme získat fyzičku, tu jsme z trialu neměli.

1994 Sušice 1. Petr Hynčica, 2. Jan Koutský, 3. Petr Zůbek

Pro sjezd je ale přece důležitější hlavně technika ne?

VH: Techniku jsme měli z trialu, to bylo k nezaplacení, protože ti lidi, když viděli někde dvojhrb, nebo bylo potřeba vyskočit na kořeny, tak na tom všichni lehli, protože si nikdo nedokázal tehdy ani nadhodit přední kolo. Problém jsme ale měli s krosařema, kteří měli našlapané do kopce. I ve sjezdu tehdy byly táhlé úseky do kopce a tam nám ujížděli. Těžkou techniku třeba Kvasnička, Kořínek a další proběhli s kolem na rameni, ale pak si přišlápli a my neměli šanci.

PH: No my jsme ale dokonce se Zdeňkem Florianem zkoušeli i světový pohár ve sjezdu, tuším, že už v roce 1993. Ještě na Heavy Toolsu to bylo, to si pamatuju. Já tehdy nakonec skončil celkově na padesátým místě jako jeden z prvních Čechů, co získal body ve svěťáku. Tenkrát začínal jezdit i Kvasnička a ten jel dokonce i nějaký závod v Americe, ale ten jezdil hlavně cross country.

Já jsem byl tehdy dokonce i v televizi. Ve znělce Eurosportu kterou dávali před DH reportážema. Bylo to z Cap d'Ail. Vlítnul jsem tam do sítě, udělal kotrmelec i s kolem, ale to dopadlo na kola, mě se nevycvakly boty a tak jsem hned mohl zase pokračovat. Vypadalo to docela jednoduše. Já měl sice nějaké chrániče, ale ještě čtrnáct dní potom mě bolela záda. Smích...

No a pak přišla Evropa ve Špindlu 1995. Jenomže Špindl mi nevyšel. První jízdu jsem zajel sice dobře, ale v druhý jízdě jsem hodil kotrmelec na jednom hrbu a vůbec jsem do cíle nedojel. V korunce se mi protočil sloupek vidlice a už to nešlo spravit. Navíc jsem byl i dost pobitý. Hned po startu, jak se sjelo z té rampy, tak dva tři hrby a šel jsem.

1993 1. Petr Hynčica, 2. Petr Zůbek, 3. Radim Kořínek, 4. Martin Kaňkovsky, 5. Zdeněk Kotyza, 6. Ivo Hrabovský, 7. Josef Jiřička, 8. Jiří Sekyra, 9. XX, 10. Martin Raufer

 

Pak jsem jezdil ještě dva roky. V 1996 jsem vyhrál pohár i mistrovství republiky, ale v devadesátém sedmém jsem byl v poháru až čtvrtý a na mistrovství jsem měl zranění a to byly vlastně moje poslední závody. K tomu se váže bohužel ještě jedna taková trpká zkušenost s Českým svazem cyklistiky. V roce 1996 bylo v nominačních kritériích pro svět dáno, že kdo vyhraje mistrák republiky, získá nominaci do Austrálie. Brácha vyhrál juniory, já vyhrál elitu. Asi čtrnáct dní před odletem volám na svaz, jak to vypadá s letenkou, že se termín odletu blíží a oni mi na to řekli, že nikam neletím, protože na letenku museli někoho napsat ještě před mistrákem a napsali tam Zůbka, který do té doby vedl průběžné pořadí poháru a já byl až za ním. Aspoň že brácha jako vítěz juniorů letěl.

Další výzvy v podnikání a v marathonech

Petře, měl jsi slibně rozjetou profesionální kariéru, proč si vlastně přestal tehdy se závoděním, co se zvrtlo?

PH: No nepodařilo se mi sehnat sponzory na další rok. Chvilku jsem měl sice slíbený to KHS ještě na další rok, ale pak mi ho nedali a tak jsem začal podnikat s prodejem kol. To mi zabralo hodně času, ale na kole jsem furt jezdil. Sice ne už sjezdy, ale marathony. Začaly se rozvíjet Šela Marathon, Král Šumavy a já se vždycky nějak vyvezl na kopec a ve sjezdech jsem všechny předjížděl, protože jsem to uměl. Třeba na Šele jsem dojel desátý někdy v druhém, nebo třetím ročníku.

Podnikání mi ale zabíralo docela dost času, takže jsem systematicky netrénoval a ty marathony jezdil spíš tak nějak pro zábavu, protože mě to bavilo a ne na výsledky kvůli sponzorům.

Profesionální sportovci to mají tak, že když se blíží konec jejich závodní kariéry, přemýšlejí o tom, co vlastně budou dál dělat. Vy oba jste zůstali u kol, ale ty Vlasto částečně i trénuješ mlaďasy?

VH: Já měl výhodu v tom, že když jsem byl posledních pět let podporovaný firmou Specialized, tak chtěli, abych vychovával nějaké nové závodníky. Zdeněk Florian to umí dobře a já jako ambasador jsem učil mladé kluky v týmu jezdit a předával jim své zkušenosti. Zdeněk vlastně teď dělá i celej českej pohár ve sjezdu.

Fakticky to předávání zkušeností probíhalo hlavně při závodech, kdy jsme s děckama v tréninku jezdili a já jim ukazoval jak číst trať a volit nejrychlejší stopy. Oni byli nadšení z toho, že jim ukazuju stopy, který by možná nikoho nenapadly. V zimě a na jaře pak byly i přípravy na silničkách a najíždění kilometrů a zakončeno to bylo výkonnostními testy. Prostě kompletní moderně pojatá příprava.

K tomu mám u sebe doma v garáži provozovnu, kde dělám servis a k tomu nějakých třicet kol v sezoně na prodej. Jezdí za mnou na servis i ze Slovenska, ze Skalice i dalších měst. Schází se u mě na servis i docela drahá kola, protože jak máme ze závodů zkušenosti s drahými komponenty, musíme si je být schopni i sami servisovat na závodech a podobných servisů tady na východě moc není.

PH: Já si servisuju vlastní kola už od dvanácti let, takže mi rukama prošlo už opravdu hodně kol. Jak na těch enduro kolech jezdíme a ničíme, tak prostě už spoustu věcí z praxe a zkušenosti víme jak opravit, nebo kdy vyměnit ložiska, nebo když maník přijde s tím, že mu v kole něco lupe, tak už dokážeme celkem spolehlivě přijít na to, kde a proč je problém.

Letos byl ale špatný rok. Mám zhruba 50 % prodaných kol oproti loňsku, ale zase před coronou byl hodně dobrý rok, kdy všichni měli o trochu víc. Pokud to bude ale jenom jeden slabý rok, tak přežijeme. Pokud by to bylo víc roků, už by to problém byl, ale vždycky se to dá nějak řešit a ušetřit, když to dělám jen na sebe. Pravda, teď dva roky pomalu zaučuju manželku, že mi pomáhá s prodejem, abych mohl lépe stíhat servisy, ale další zaměstnance nemám ani nehledám.

Servisovat bude vždycky co, i když kola třeba nebudou...

VH: Lidi jsou schopní si kolo sehnat kdekoli, ale pak už nepřemýšlí nad tím, kdo jim tam vymění desky, kdo jim to odvzdušní, kdo jim to předělá na nový řetěz a vymění kazetu.

PH: Lidi si nechají poslat kolo klidně z druhé části republiky, ale pak hledají někoho, kdo by jim to spravil. K nám chodí i lidé s drahýma kolama, ale samozřejmě i lidé od nás z dědiny, kteří mají kola levná.

VH: Lidi dokáží ocenit dobrou práci a dokáží ocenit, když jim vyjdu vstříc. Zavolají třeba o víkendu, že by něco potřebovali a když jsem doma, tak se snažím jim pomoci.

Nezvažovali jste, že byste víc využili svoje jméno? Hynčica přeci má mezi závodníky už dneska svou váhu a třeba by vás to mohlo posunout i daleko za hranice Hodonínského kraje?

PH: já nejčastěji vydělávám na kolech kolem 15-20 tisíc. To lidi chtějí, to jsou víkendoví jezdci nebo sezónní jezdci, kteří jezdí jenom když je pěkně. Neřeší slevy, co jim doporučím to si vezmou. Nemá moc smysl mít tady nějaké drahé komponenty, nebo kola pro závodníky. Většinou chce každý nějakou slevu a "že to jinde viděl levněji". Na to jim většinou říkám, tak si to tam kup. Na to už jsem takový trochu alergický.

Měj jsem před deseti lety takovou tendenci. Jeden můj obchodní partner mě navrhoval, ať si postavím někde na kraji města montovanou halu, X stovek metrů čtverečních. Že uvidím, jak se tím posune prodej. Jenomže to je už o velké investici a také o tom, že přeci jenom nejsme v Praze, ale na poměrně malé dědině. Navíc jsme neměli žádný velký kapitál, začínali jsme od nuly, takže nejsme ani pro banku bohužel zajímaví a otázka je, jestli by nám takovou sumu vůbec půjčila. Navíc já mám problém ještě v tom, že bych nemohl mít cizího mechanika, nebo dokonce víc mechaniků. Nedokázal bych se spolehnout na to, že by to udělal dobře. Já stavím nová kola, spravuju ty stará, vezmu si toho tolik kolik zvládnu a vím, že je to udělané dobře. Dneska už i ta nová kola od výrobců rozdělávám, kontroluju středy, náboje, prostě neprodám kolo, aniž by bylo stoprocentně zkontrolované. Ti výrobci to kolikrát nahážou na ten rám, mnohdy úplně na sucho, pak to je po čase problém to povolit. Mít mega prodejnu by znamenalo mít víc prodavačů i mechaniků a celkově víc komplikací. Mně to takhle stačí, jsem spokojený.

VH: My jsme tak naučení, že si to děláme více méně sami na základě vlastních zkušeností a děláme jen to, na co máme.

Velký návrat k závodům po 17 letech

Petře pojďme se vrátit zpátky k závodům. Co tě přimělo k tomu, se po letech vrátit zase k závodění z kopce dolů?

PH: Já měl pauzu v závodění ve sjezdech 17 let. To byla hrozně dlouhá pauza. Jednou za mnou takhle přišel brácha a říká, "mám tady jedno takové starší sjezdové kolo, pojď si zajezdit". No kam to bylo nejblíž? Do Kálnice. Postavím se na start, rozjedu se, po třiceti metrech první skok, po něm hned další, já zastavím a říkám, ale to jsme nejezdili jako děcka, já to neumím skákat takovéto skoky. Smích...

Brácha za mnou přišel a říká, pojeď za mnou, musíš jet stejně rychle jako já, to skočíš. Tak jsem během asi třech tréninků na Kálnici nakonec všechno naskákal. Ale pozor, to už mi bylo přes 40 let a pro mě to už nebylo jenom o technice, ale i o psychice. Přeci jenom člověk má už jinak nastavený hranice než jako dvacetiletý a jinak přemýšlí nad případnými riziky.

No, po mém návratu do sjezdového závodění to ještě několik let bylo tak, že já jezdil veterány a brácha byl ještě stále v Elitě. Mě to začalo zase hodně bavit, možná i proto, že jsem dokázal jezdit na stupně vítězů. Takovým vyvrcholením pro nás byl loni sjezdový mistrák na Špičáku, kde jsme s bráchou už ve stejné věkové kategorii dokázali na enduro kolech obsadit ve sjezdu druhý a třetí místo. To potěší.

Ale ještě se musím na chvilku vrátit. Asi po dvou třech letech, co jsem začal zase jezdit sjezdy, říkám bráchovi, co zkusit nějaké enduro? Tak jsme jeli tehdy na Rychlebské enduro. Bylo to na oči, bez tréninku a já tam skončil tehdy druhý, nebo třetí, to už si přesně nepamatuju, ale byla to další výzva. Povídám proto bráchovi. Ty sjezdy jsou dvacet let stejné, furt na stejných tratích a ve stejných lokalitách, pojď zkusit enduro. Je to hodně různých eRZet, na různých kopcích pokaždé trošku jinde. Tak jsme jeli zkusit Blinduro k Prokopovi a já hned první ročník vyhrál veterány před nějakým Rakušákem. Říkám, tož dobré. Brácha tehdy ještě nebyl ve stejné kategorii veteránů jako já. Dokonce jsem pak málem vyhrál i první ročník české Enduro série, kde jsem měl s Čižinským stejný počet bodů, ale on jel poslední závod a já ne, protože jsme s ženou byli těsně před porodem a já nechtěl riskovat, že ji do porodnice poveze někdo jiný.

Další rok už jsem Čižinského porazil bez problémů. A to jsme začali už s bráchou jezdit Enduro sérii pravidelně, ale stále každý v jiné kategorii. Já jezdil veterány 40+ a brácha 30+ ale před třemi roky jsme se konečně oba setkali ve stejné kategorii 40+. No a brácha, jak je mladší, tak mě samozřejmě začal porážet. Smích.

Letošek byl trochu komplikovanej i díky tomu tornádu. Jel jsem jenom čtyři enduro závody, ale dvakrát druhý místo a dvakrát třetí.

Jak vás tak poslouchám, tak co je další meta? EWS?

PH: My jsme byli na EWS poprvé už před třema rokama. Já jsem měl sice tehdy po zranění kolene, ale bylo to zaplacené už půl roku, takže jsme jeli. Byla to série tří závodů, která končila ve Finale Ligure. Brácha hned na prvním závodě překvapil, když dojel druhý v Masterech. Já s tím zraněním moc dobře nezajel, ale zážitek perfektní. Pěkná střediska, dlouhé tratě, krásná příroda, dobrá organizace. Ale hodně fyzicky náročné. Bohužel fyzicky opravdu hodně náročné, takže jsme to další rok zavrhli. Jako když ti dají hodinu dvacet minut a máš vyjet tisíc výškových na start, tak to nedá ani cross-countrysta. Strašně náročné. My jsme se honili na kopcích na start, abychom ho vůbec stihli. Tady u té eRZety jsme dokonce dostali penalizaci za to, že jsme o pár minut start nestihli, ale odjeli jsme ji. Já měl bohužel to bolavé koleno a to se na tom hodně podepsalo. Ale ta eRZeta se jela něco kolem čtvrt hodiny a rozestupy ve výsledkách byly i přes minutu. Vydržet s rukama 15 min není nic jednoduchého.

VH: Já jsem pak v těch dalších závodech skončil celkově šestý a ve Finale Ligure devátý ve své kategorii. Byla to velká zkušenost, kterou jsme u nás nemohli udělat, protože tady jsou eRZety podstatně kratší. Tam byl celkový závodní čas přes hodinu, třeba hodinu deset, zatímco u nás se jezdí kolem půl hodiny maximálně.

Jsou to lyžařská střediska s velkým převýšením, kde právě pro enduro vznikají mnohdy daleko přírodnější tratě, než jsou ty sjezdové umělé. Jsou tam přírodní kameny, pařezy, kořeny, ale i hrabanka a sekce ve volném terénu. Je to takový daleko větší návrat ke kořenům bikingu a i proto nás to hodně bavilo i když to bylo náročné. Žádné flow vyhlazené traily jako někde v bikeparku.

PH: Myslím, že jsme toho za život zažili dost a málokdo má tolik zkušeností z tolika disciplín. Zažili jsme třeba i zimní závody u nás, kde Zdeněk Florian pořádal sjezdové závody, kdy bylo na startu mínus dvacet stupňů.

VH: Jojo to bylo na Pustevnách, kde bylo těch mínus dvacet. Mě tam dokonce tehdy cestou na start zamrzly kotouče a nahoře jsem nemohl otočit kolem. V cíli po dojezdu to bylo roztáté, kotouče horké, ale jak pak vychladly cestou nahoru a dostala se na ně voda, tak to celé zamrzlo. Naštěstí byl nahoře barel s ohněm na zahřátí, tak se to na nad ním podrželo a povolilo to.

Vy už jste teď oba ve věku, kdy se padesátka pomalu blíží, bolesti po zraněních se ozývají stále častěji, co vy a elektrokola? Nepřemýšleli jste třeba nad tím jestli nezkusit elektrobikové EWS?

VH: U nás to je o tom aby to firmy někomu nabídly, protože pořídit kvalitní elektrokolo na enduro závody je hodně nákladné a pak nedej bože s tím někde trefit kámen a rozstřelit rám na skalce? To se logicky nechce riskovat nikomu. Firmám se taky nechce úplně rozdávat kola za dvě stě, tři sta tisíc ve velkém. A za své si koupit kolo za tři sta a mít k němu druhý náhradní kvůli případnému servisu? Myslím, že tohle bude ještě chvilku stagnovat, než se to buď trochu zlevní, nebo se najdou sponzoři co to zaplatí. Když se budou prodávat kvanta těchto kol a dostanou se masově mezi lidi, ta kdoví, ale chce to podle mě ještě čas.

Vlasto, ty jsi jezdil dlouho na kolech Specialized. Určitě jsi měl možnost otestovat třeba Levo, nebo Kenevo?

VH: Ano měl jsem půjčené Kenevo. Jezdil jsem s ním cestou necestou, ale musí se to osahat. Úplně jinak se na tom skáče, všechno musíš dělat o vteřinu dřív. Ono jak je to kolo těžké, tak než zabereš, třeba v zatáčce, tak už je pozdě. To kolo má ještě o něco víc, než měly kdysi sjezďáky. Ale určitě se na tom dá naučit, ale je to spíš otázka financí, jak říkal brácha aktuálně. Normální enduro kolo za sto tisíc pořídíš, ale enduro ebike je spíš za dvojnásobek a víc aby splňoval všechno co je potřeba a to už si moc lidí prostě nepořídí, protože na to nemá.

PH: No letos měl brácha na poslední enduro závod dokonce půjčený kolo od kamaráda, protože nebyly nový kola. Měl sice objednaný nový Whyte, ale ten dorazil nakonec až v září, nebo kdy.

Myslím že příští rok, možná dva roky, ještě ebiky určitě neplánujeme. Jak říká brácha, kdyby někdo chtěl ze sponzorů a přišel za mnou s elektrokolem, klidně do toho půjdu a nějaký závod zkusím, ale z vlastního ho zatím kvůli závodům kupovat neplánuju.

VH: Vem si, že když máš mít doma nějakou flotilu kol pro různý použití, tak je to jedno normální kolo, enduro, sjezďák, silnička, nebo gravel a ještě k tomu pak drahý elektrokolo, tak už budeš mít doma víc peněz v kolech než v autech. Když máš ještě manželku, dítě a na krku barák a starosti s tím vším, tak už prostě musíš něco oželet.

Kluci, díky za čas i za rozhovor. Držím palce ať vám daří jak v závodění tak v podnikání a do nového roku přeju ať vás závodění stále baví, ať je na čem jezdit, co prodávat i co servisovat. Díky.

Pokud byste chtěli služby bratrů Hynčiců vyzkoušet, tak zde najdete kontakty na ně:

CYKLO  Petr Hynčica                                          
Příční 4425/10                               
695 01 HODONÍN 
tel.: +420 731 116 582
e-mail: petr.h73@seznam.cz
www.cyklo-petr.cz
Vlastimil Hynčica 
Sudoměřice 216
696 62 Sudoměřice
tel.: +420 604 404 801
Přečteno - 14520x Tagy: rozhovory
Zapojte se do diskuze

Mohlo by vás zajímat

  1. OstatníRobert Štěrba je i po 30 letech na špici českých prodejců. "Kolama jsem postiženej," říká
    Robert Štěrba je i po 30 letech na špici českých prodejců. "Kolama jsem postiženej," říká
  2. OstatníJán Koba: Můj příběh
    Ján Koba: Můj příběh
  3. OstatníSeznamte se: Kristýna Zemanová
    Seznamte se: Kristýna Zemanová
  4. Týmy a klubyJan Strož o sobě, o týmu, o plánech
    Jan Strož o sobě, o týmu, o plánech
  5. Týmy a klubyMartin Stošek je na Cape Epic už potřetí, startovat ale bude poprvé
    Martin Stošek je na Cape Epic už potřetí, startovat ale bude poprvé
  6. Mistrovství světaKristián Hynek se loučí s MS, na Elbě jede svůj poslední šampionát
    Kristián Hynek se loučí s MS, na Elbě jede svůj poslední šampionát
Pojď pracovat pro Darfon

Vlož svůj komentář:

Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený.
Proto se, prosím, tedy buď přihlašte nebo registrujte.
  1. avatar
    #8 Šaman - vloženo: 07.01.2022 v 18:54:08

    odpověď na leszczynski — #2 Jééé, ten "stroj" jsem měl taky - zelený s šedou vidlicí - po mém prvním xc na Bystřičce mi praskl :-( - pak jsem měl FFRT CC 78 :-) a RST Mozo pro, jó to byly časy....

    odpověz na tento komentář
  2. avatar
    #7 Šaman - vloženo: 07.01.2022 v 18:50:21

    Děkuji za článek / rozhovor. Ta doba mne ovlivnila a přidávám se k tomu - oslovit další borce té doby (Vlasta Tlašek, Dan Šimčík, Pavel Zimmermann), - rád si počtu

    odpověz na tento komentář
  3. avatar
    #6 pek@toeurope.eu - vloženo: 01.01.2022 v 18:36:14

    Kluci držím vám palce nejen v podnikání a sportu, ale i v životě. Kdo nezažil dřevní doby MTB lecčemu neuvěří.

    odpověz na tento komentář
  4. avatar
    #5 Aleš Procházka - vloženo: 31.12.2021 v 06:56:02

    Já jen doplním, že chybějící číslo 9 na fotce z roku 1993 je Karel Gränzer z Olomouce s legendárním mottem: Buď na bedně nebo v bedně, to byly devadesátky... Na týmové fotce Heavy Tools před červeným autem zleva Peťa Hynčica, Milan Matějíček z Brna (juniorský Mistr ČR XCO 1993), asi Zdeněk Pohnán, Vlasťa Hynčiva a úplně vpravo Jirka Linhart z Uničova, šéf místního bikrosu a na tehdy kamikadze DH junior.

    odpověz na tento komentář
  5. avatar
    #4 katko - vloženo: 29.12.2021 v 09:27:10

    super spomienky na roky dávno minulé :D

    odpověz na tento komentář
  6. avatar
    #3 John - vloženo: 28.12.2021 v 17:30:44

    Díky za takový rozhovor, vzpomínka na staré dobré časy začátků MTB u nás. Klidně takových článků víc.

    odpověz na tento komentář
  7. avatar
    #2 leszczynski - vloženo: 28.12.2021 v 11:44:06

    Oba borci se mně zapsali do paměti v dubnu r. 1993 kdy jsem do Strážnice dorazil na svůj první MTB XC závod. Oni už tam lítali na trati v bahně na super kolech a v dresech, zatímco já jsem se trápil s malou fyzičkou, bez zkušeností a s obyčejným kolem Olpran Tommy za 6000 Kč.

    1. na tento komentář reaguje Šaman — #8
    odpověz na tento komentář
  8. avatar
    #1 MartinR - vloženo: 28.12.2021 v 01:36:51

    Skvely rozhovor, obom borcom drzim palce!👍

    odpověz na tento komentář

redakční systém | ISSN 1803-5744