Zamyšlení: Opravdu mám zůstat doma?!

Ze všech stran na mě teď doléhají akce s hesly „stay home - save life“. Dnes, když jsem sednul na horáka a rozjel se k lesu, položil jsem si otázku, zda mám mít nějaké výčitky. „To jako fakt dělám něco špatnýho a ohrožuju své okolí?“ „Měl jsem zůstat doma a šlapat do něčeho, co nejede a dělá randál?“ Na tohle téma bych mohl napsat esej.... Takže to shrnu do následujících bodů:

1/ Aktivity typu „stay home - save life“ jsou postavené na tom, že kvůli případnému zranění zatížím zdravotnictví. Tento fakt jsem si při jízdě samozřejmě uvědomoval a vybíral podle toho terén a volil tempo. Ruku na srdce, kolik opatrných tréninků končí na JIPce? A pokud bych si znovu třeba zlámal hnátu a doktor mi do telefonu řek, že s tím teď nic neudělaj, protože lítaj kolem umírajících lidí – jsem připravený to samozřejmě akceptovat. Mimochodem, dnes jsem viděl dva lidi na žebříku a jednoho na štaflích. Pak taky lidi na motorkách… Tam vidím riziko zranění mnohonásobně větší.

2/ Přírodě se lidstvo neustále vzdaluje, což ovlivňuje i vnímání epidemie, které nyní čelíme. Chodit do parků, lesů, do přírody není zakázané. V dnešní době, kdy máme starosti o to, jak uživit rodinu, udržet v chodu firmu, jak děti naučit zadané látce a zabavit je při výluce školy i všech kroužků a sportovišť, je tím nejlepším elixírem právě výlet někam do zeleně. Nabrat energii a přesvědčit se na vlastní oči, že svět je krásnej! Pak, když se vrátíme mezi bílé stěny, lépe vstřebáme zprávy útočící na nás ze všech možných displejů informující tom, jak jde svět do řiti.

3/ Samozřejmostí je dodržování pravidel – rouška, šátek přes pusu, jezdím sám, nebo se jdu maximálně projít s rodinou. S lidmi, které potkám, se pozdravím nebo maximálně si v odstupu 2-3 metrů (samozřejmě s textilií přes pusu) prohodíme pět vět… Vesměs povzbudivých, přičemž zjistíme, jak nás byť jen letmý kontakt (bez mimiky v zakrytém obličeji) s někým známým nakopne. Jak vzácné to začíná být a jak chvíle sdílené s někým jiným jsou fajn.

4/ Na kole jezdím proto, že mě to baví. K životu potřebuju pohyb venku a ten mi tento sport nabízí v té nejlepší formě (pohybuju se dost rychle na to, abych toho viděl hodně a dost pomalu, abych si vše mohl dobře prohlédnout). Šlapání na trenažéru či válcích považuju za úplně jiný sport, který mě nebaví a věnovat se mu nechci. Mimochodem, v průběhu ledna a února jsem si to nedobrovolně ověřoval každý den. A nejsem sám, kdo potřebuje ven. Potkal jsem dnes hodně bikerů, pěších, běžců, pejskařů, rodinek s dětma, načež odpo jsem vyrazil i s holkama na procházku. V přírodě je čisto, nikoho tam nenakazíte a nic tam nechytíte. (Při nákupu v Lidlu jsem měl přesně opačný pocit.) Naopak z výše uvedených důvodů nám pohyb v ní velmi prospěje. Až mi někdo kompetentní přikáže, že mám sedět doma na zadku, udělám to a nebudu remcat. Zatím k tomu ale nevidím objektivní důvod.

5/ Moje emoční naladění, když sesedám z trenažéru a vylézám promočenej z garáže, je na bodu mrazu a pohybuje se v odstínech šedi v porovnání s tím, jaké pocity si odvážím z lesa. Důležitost vnější hygieny je neoddiskutovatelná, ale ta vnitřní hygiena je jí trochu zastíněná. Na ní se musí taky dbát. Chci mít dobrou náladu, protože z ní mám benefit já i moje holky. Takže po návratu jsem si položil otázku: „Ohrozil jsi tvou vyjížďkou někoho?“ Jsem přesvědčen, že NE. Naopak jsem tím pomohl sobě a mé rodině, které se domů vrátil dobře naladěnej fotřík. Pokud se mám zaměřit na pomoc lidem, kteří ji momentálně potřebují, pak vidím zcela jiný příležitosti (a rád se do nich pustím), než fakt, že zůstanu doma, vyfotím se na trenažéru a nasdílím to. Připadá mi to trochu jako sbírání plastových víček na charitu. (Mimochodem doma je sbíráme pořád).

Upozornění na závěr:
1/ Tento článek rozhodně neútočí na ty, kdo se stáhli domů a baví je indoorová cyklistika. Naopak – respekt před vaší askezí a pocitem odpovědnosti, který máte patrně silnější než já. Jen mě popadla touha napsat můj pohled na věc, což zpravidla nedělám, a možná i zjistit názory ostatních a třeba i obhájit nahlodané svědomí.

2/ Berte má slova s rezervou. Je to jen jedna z miliardy kapek končících ve výlevce zvané facebook. Poslouchejte odborníky, ne ultrapaka… Každopádně, vy, kdo jste dočetli až sem, máte můj ultra-obdiv a děkuju za váš čas.

Bude dobře, v mnoha směrech líp, než bylo!