TEST: Trek Procaliber 9.7 AXS Gen 3

Jízdní dojmy

Musím říct, že se málokdy těším na svezení na nějakém novém hardtailu, ale v tomto případě to bylo naopak. Hardtaily, které v sobě mají integrovanou nějakou zajímavou technologii, která zpravidla souvisí s vyšší úrovní komfortu mě totiž baví. Baví mě sledovat jejich vývoj. Baví mě sledovat jejich mezigenerační změny, a jelikož americký Trek právě s takovým hardtailem letos přišel, uvítal jsem možnost se na něj posadit hned, jak to bylo možné.

Procaliber je, jak už název napovídá, po léta koncipovaný jako sportovně závodní hardtail, a to se v podstatě nemění ani s příchodem nové generace. Hned první nasednutí mne v tom ostatně utvrzuje. Natažený, velice sportovní posed, spolu s nízko položeným kokpitem, SID vidlicí, a plášti, které na první pohled prozrazují, že prahnou po rychlosti a zpevněných površích je kombinace, kterou dal do vínku Trek už předchozímu Procaliberu a tady na ni logicky navazuje.

Ano, pro všímavé jedince jen uvádím, že jsem si kokpit nechal vypodložkovaný víc, než by ostřílení závodníci možná chtěli a i vizuálně by se mi více líbil asi kratší sloupek vidlice s představcem více přilepeným k rámu. Ostatně Trek tady ponechává poměrně krátké hlavové trubky i ve větších velikostech, protože závodní preference jsou prostě takové, dostat řídítka co nejblíže přednímu kolu. Právě proto Trek u všech velikostí (vyjma XL) ponechává hlavovku dlouhou jen 90 mm, což byl i případ tohoto Lkového testbiku.

Lehký terén s občasnými příčnými kořeny ve stoupáních ze sedla zkouším jako první. Tuhost se zdá být dost dobrá, drncání částečně chytá zadní bezdušák a kolo se jeví v rukách jako příjemně lehké a tak akorát ovladatelné. Přeci jenom jsem zvyklý na širší řídítka a tady Trek volí pouze 750mm šířku plně integrovaného karbonového kokpitu, který musím říci, že mě svou pevně nastavenou ergonomií, které nelze kromě výšky nijak upravovat, celkem vyhovoval.

Další výjezdový úsek zkouším zvládnout v sedle, abych zjistil, jak je to s tou novou technologií odpružení IsoBow. Přidávám táhlé stoupání, v rámci zpevněné lesní cesty, kde se dá lépe kontrolovat, jak pod vámi rám, resp. sedlovka pracuje. Jelikož je tady osazena teleskopka, což se v terénu a ve sjezdech hodí, protože si můžete díky ní rychle upravit optimální výšku posedu, jakékoli komfortní funkce jsou opravdu jen a jen na samotném rámu a ten se překvapivě hodně snaží.

Trek po mnoho let upravoval a vylepšoval svůj systém IsoSpeed, který spočíval v poměrně komplikované konstrukci s čepem, složeným z několika částí a nutno podoknout, že fungoval velice dobře. Nově se však rozhodl vše radikálně zjednodušit. Veškeré doplňkové díly a čepy zrušil a nahradil poměrně subtilní, napevno spojenou konstrukcí, v rámci které jsou protažené horní vzpěry zadní stavby spojeny se sedlovou trubkou jen relativně subtilními plochými propojkami, před kterými pokračuje otvor až daleko před sedlovou trubku. Osobně bych čekal nějaké vybrání ve spodní části sedlové trubky, jako to mají v podobných případech gravely nebo předchozí generace Procaliberu. Tady nic takového nenajdete. Naopak, sedlová trubka se směrem ke středovému složení rozšiřuje a napojuje se nad něj poměrně masivním spojem. Přesto během jízdy v sedle jasně pociťujete, jak pod vámi sedlo pracuje a jak pomáhá tlumit malé nerovnosti.

Akceleraci i sprintovací spurty dává kolo s velkou ochotou jít za pedálem. A i tady bych chtěl opět vypíchout jeho lehký projev a ochotu okamžitě reagovat na sebemenší změnu směru. Vlastně jsem si velice rychle oblíbil to, jak se z rychlého spurterského biku, snížením sedla, dá během sekundy udělat pro sjezd bezpečná raketka.

Pár postřehů jsem nabral ale také, co se týká některých komponentů. Tak například levá dvoupáčka pod řídítky, kterou si vyrábí přímo Trek. Na její funkci jsem si zvyknul poměrně rychle, protože když si místo lockoutu vidlice párkrát šoupnete sedlo dolů, začnete si dávat rychle pozor, aby se to neopakovalo :-). Mimochodem, lockout jednou páčkou tady fungoval bohužel občas ne úplně stoprocentně, protože se občas stalo, že se nezaretovala lockout poloha a páčku jsem musel stisknout ještě jednou a silněji, aby zacvakla a držela. Do seřizování ani rozebírání jsem se nepouštěl, jen jsem si vzpomněl na první verze otočných lockout gripů, kde jsem měl problémy s aretací lockoutu často výrazně větší.

Pláště. Tady musím říci, že na rychlé povrchy i občasný asfalt byly v podstatě bez výhrad, ale jakmile člověk potřebuje řešit více nezpevněný terén, bláto, nebo vlhké kořeny apod., musíte počítat s omezenou schopností drapáků, které se do muddy sekcí nedokáží zakousnout s takovou schopností jako trailovější pláště. Na druhou stranu ale u tohoto typu kola mají za úkol saturovat většinu doby, trávené v mírném terénu a pro adventure freeridy tu jsou přeci jenom jiné modely.

Během testu pak musím pochválit také naprosto tichou vnitřní kabeláž, která ani v náznaku neupozorňovala, že je uvnitř rámu a nedávala o sobě vědět žádným cvakáním ani jinými pazvuky. To samé pak platí o IsoBow. Starší IsoSpeed totiž mohl občas zavrzat, což nový systém absolutně eliminoval.