Tlusté ozvěny ze Snow Epicu. Odhoďme předsudky

V sobotu pozdě v noci skončil závěrečným slavnostním banketem první ročník (pro mnohé) bláznivého, ujetého a zbytečného etapového závodu Snow Epic. Závodu, kterému poprvé v dějinách etapových závodů vládly tlusté gumy fatbiků. Přes masivní nepřízeň počasí, které v prvních dvou dnech přineslo tání, led anebo suchý asfalt a naopak ve třetím dni sněhovou kalamitu, skončil úspěchem.

Z původně naplánovaných takřka sta kilometrů atraktivních tratí se odjely závody maximálně na polovině cílové distance, a přesto to vypadalo, že to nikomu až tak nevadí. Bylo to i proto, že osvědčený tým organizátorů otřískaný zkušenostmi z Cape Epic dělal vše možné i nemožné, aby se osudu postavil čelem. Na poslední chvíli jednotlivé etapy přizpůsoboval podmínkám, dojednával s místními úřady jiné trasy, transport závodníků anebo možnost jezdit tam, kde by to normálně nebylo myslitelné. V první řadě byl vždy zájem závodníků, takže pokud jde o jejich pohodlí, stravování a pitný režim, bylo vše na podtrženou jedničku.

Že jsou Češi bikeři srdcem i duší, dokazuje účast hned pěti borců na úvodním ročníku Snow Epic. Nejlepším z nich byl šestatřicetiletý Luboš Jedlička na 21. místě. Ve 120 členném pelotonu bylo celkem 20 národů, ponejvíce samozřejmě Švýcarů, zvítězil Španěl Tomi Misser a domácí Esther Süss.

A co jsem si tedy kromě osobních zážitků, mnohdy nepřenositelných, mohl odvézt z Engelbergu?

Už v úvodu jsem zmínil, že všech 120 účastníků startovalo na fatbikách. Ano, je to hra se slovíčky, ale po zkušenostech načerpaných od fanoušků širokých gum z jiných zemí musím říct, že označovat tato kola za snowbiky je nepřesné a zavádějící. Možná jsme si na to tak trochu zvykli po těch letech sledování úspěchů Honzy Kopky v extrémních závodech za polárním kruhem. Ve skutečnosti se ale dnes disciplíny na tlustých kolech liší jako den a noc. Na jedné straně máme již zmíněné adrenalinové, extrémní vytrvalostní aktivity. Na druhé pak závodění na těchto kolech, kde není místo na zavěšené brašny, nosiče, péřové bundy a vyhřívané rukavice. Je to prostě bajking, intenzívní a závodní. Ve světě mu však dali mnohem širší rozměr, než jsme zatím chápali my.

Když se podívám namátkou do katalogu americké firmy Borealis, která staví údajně nejlehčí fatbiky na světě, uvidíme, že jimi propagovaný rozsah využití je celoroční, nevyjímaje letním putováním krajinou, vytrvalostními závody v poušti až po extrémní mnohasetkilometrové traily jejich mechanika na fatbike singlespeedu! A tak to zkrátka je. Náš nejlepší závodník v prvním ročníku Snow Epic Luboš Jedlička by mohl vyprávět. Vlastní totiž svého vymazleného fatbika již delší dobu a strávil na něm i nějaké závody u nás. I on považuje ježdění na tlustých pláštích za mimořádně zábavnou záležitost a svůj stroj za velmi univerzální. Takže odhoďme předsudky…