Vlasta a Petr Hynčicovi - velký rozhovor nejen o začátcích MTB

Pamatují opravdové začátky horských kol u nás. Oba na nich od počátku závodili a oba kola dodnes živí. Velký rozhovor o dobách dávno minulých ale i těch současných...

Autor: Petr Bureš
Foto: Archiv Jana Pitharta, Petr Bureš
Vlasta a Petr Hynčicovi - velký rozhovor nejen o začátcích MTB

Velký návrat k závodům po 17 letech

Petře pojďme se vrátit zpátky k závodům. Co tě přimělo k tomu, se po letech vrátit zase k závodění z kopce dolů?

PH: Já měl pauzu v závodění ve sjezdech 17 let. To byla hrozně dlouhá pauza. Jednou za mnou takhle přišel brácha a říká, "mám tady jedno takové starší sjezdové kolo, pojď si zajezdit". No kam to bylo nejblíž? Do Kálnice. Postavím se na start, rozjedu se, po třiceti metrech první skok, po něm hned další, já zastavím a říkám, ale to jsme nejezdili jako děcka, já to neumím skákat takovéto skoky. Smích...

Brácha za mnou přišel a říká, pojeď za mnou, musíš jet stejně rychle jako já, to skočíš. Tak jsem během asi třech tréninků na Kálnici nakonec všechno naskákal. Ale pozor, to už mi bylo přes 40 let a pro mě to už nebylo jenom o technice, ale i o psychice. Přeci jenom člověk má už jinak nastavený hranice než jako dvacetiletý a jinak přemýšlí nad případnými riziky.

No, po mém návratu do sjezdového závodění to ještě několik let bylo tak, že já jezdil veterány a brácha byl ještě stále v Elitě. Mě to začalo zase hodně bavit, možná i proto, že jsem dokázal jezdit na stupně vítězů. Takovým vyvrcholením pro nás byl loni sjezdový mistrák na Špičáku, kde jsme s bráchou už ve stejné věkové kategorii dokázali na enduro kolech obsadit ve sjezdu druhý a třetí místo. To potěší.

Ale ještě se musím na chvilku vrátit. Asi po dvou třech letech, co jsem začal zase jezdit sjezdy, říkám bráchovi, co zkusit nějaké enduro? Tak jsme jeli tehdy na Rychlebské enduro. Bylo to na oči, bez tréninku a já tam skončil tehdy druhý, nebo třetí, to už si přesně nepamatuju, ale byla to další výzva. Povídám proto bráchovi. Ty sjezdy jsou dvacet let stejné, furt na stejných tratích a ve stejných lokalitách, pojď zkusit enduro. Je to hodně různých eRZet, na různých kopcích pokaždé trošku jinde. Tak jsme jeli zkusit Blinduro k Prokopovi a já hned první ročník vyhrál veterány před nějakým Rakušákem. Říkám, tož dobré. Brácha tehdy ještě nebyl ve stejné kategorii veteránů jako já. Dokonce jsem pak málem vyhrál i první ročník české Enduro série, kde jsem měl s Čižinským stejný počet bodů, ale on jel poslední závod a já ne, protože jsme s ženou byli těsně před porodem a já nechtěl riskovat, že ji do porodnice poveze někdo jiný.

Další rok už jsem Čižinského porazil bez problémů. A to jsme začali už s bráchou jezdit Enduro sérii pravidelně, ale stále každý v jiné kategorii. Já jezdil veterány 40+ a brácha 30+ ale před třemi roky jsme se konečně oba setkali ve stejné kategorii 40+. No a brácha, jak je mladší, tak mě samozřejmě začal porážet. Smích.

Letošek byl trochu komplikovanej i díky tomu tornádu. Jel jsem jenom čtyři enduro závody, ale dvakrát druhý místo a dvakrát třetí.

Jak vás tak poslouchám, tak co je další meta? EWS?

PH: My jsme byli na EWS poprvé už před třema rokama. Já jsem měl sice tehdy po zranění kolene, ale bylo to zaplacené už půl roku, takže jsme jeli. Byla to série tří závodů, která končila ve Finale Ligure. Brácha hned na prvním závodě překvapil, když dojel druhý v Masterech. Já s tím zraněním moc dobře nezajel, ale zážitek perfektní. Pěkná střediska, dlouhé tratě, krásná příroda, dobrá organizace. Ale hodně fyzicky náročné. Bohužel fyzicky opravdu hodně náročné, takže jsme to další rok zavrhli. Jako když ti dají hodinu dvacet minut a máš vyjet tisíc výškových na start, tak to nedá ani cross-countrysta. Strašně náročné. My jsme se honili na kopcích na start, abychom ho vůbec stihli. Tady u té eRZety jsme dokonce dostali penalizaci za to, že jsme o pár minut start nestihli, ale odjeli jsme ji. Já měl bohužel to bolavé koleno a to se na tom hodně podepsalo. Ale ta eRZeta se jela něco kolem čtvrt hodiny a rozestupy ve výsledkách byly i přes minutu. Vydržet s rukama 15 min není nic jednoduchého.

VH: Já jsem pak v těch dalších závodech skončil celkově šestý a ve Finale Ligure devátý ve své kategorii. Byla to velká zkušenost, kterou jsme u nás nemohli udělat, protože tady jsou eRZety podstatně kratší. Tam byl celkový závodní čas přes hodinu, třeba hodinu deset, zatímco u nás se jezdí kolem půl hodiny maximálně.

Jsou to lyžařská střediska s velkým převýšením, kde právě pro enduro vznikají mnohdy daleko přírodnější tratě, než jsou ty sjezdové umělé. Jsou tam přírodní kameny, pařezy, kořeny, ale i hrabanka a sekce ve volném terénu. Je to takový daleko větší návrat ke kořenům bikingu a i proto nás to hodně bavilo i když to bylo náročné. Žádné flow vyhlazené traily jako někde v bikeparku.

PH: Myslím, že jsme toho za život zažili dost a málokdo má tolik zkušeností z tolika disciplín. Zažili jsme třeba i zimní závody u nás, kde Zdeněk Florian pořádal sjezdové závody, kdy bylo na startu mínus dvacet stupňů.

VH: Jojo to bylo na Pustevnách, kde bylo těch mínus dvacet. Mě tam dokonce tehdy cestou na start zamrzly kotouče a nahoře jsem nemohl otočit kolem. V cíli po dojezdu to bylo roztáté, kotouče horké, ale jak pak vychladly cestou nahoru a dostala se na ně voda, tak to celé zamrzlo. Naštěstí byl nahoře barel s ohněm na zahřátí, tak se to na nad ním podrželo a povolilo to.

Vy už jste teď oba ve věku, kdy se padesátka pomalu blíží, bolesti po zraněních se ozývají stále častěji, co vy a elektrokola? Nepřemýšleli jste třeba nad tím jestli nezkusit elektrobikové EWS?

VH: U nás to je o tom aby to firmy někomu nabídly, protože pořídit kvalitní elektrokolo na enduro závody je hodně nákladné a pak nedej bože s tím někde trefit kámen a rozstřelit rám na skalce? To se logicky nechce riskovat nikomu. Firmám se taky nechce úplně rozdávat kola za dvě stě, tři sta tisíc ve velkém. A za své si koupit kolo za tři sta a mít k němu druhý náhradní kvůli případnému servisu? Myslím, že tohle bude ještě chvilku stagnovat, než se to buď trochu zlevní, nebo se najdou sponzoři co to zaplatí. Když se budou prodávat kvanta těchto kol a dostanou se masově mezi lidi, ta kdoví, ale chce to podle mě ještě čas.

Vlasto, ty jsi jezdil dlouho na kolech Specialized. Určitě jsi měl možnost otestovat třeba Levo, nebo Kenevo?

VH: Ano měl jsem půjčené Kenevo. Jezdil jsem s ním cestou necestou, ale musí se to osahat. Úplně jinak se na tom skáče, všechno musíš dělat o vteřinu dřív. Ono jak je to kolo těžké, tak než zabereš, třeba v zatáčce, tak už je pozdě. To kolo má ještě o něco víc, než měly kdysi sjezďáky. Ale určitě se na tom dá naučit, ale je to spíš otázka financí, jak říkal brácha aktuálně. Normální enduro kolo za sto tisíc pořídíš, ale enduro ebike je spíš za dvojnásobek a víc aby splňoval všechno co je potřeba a to už si moc lidí prostě nepořídí, protože na to nemá.

PH: No letos měl brácha na poslední enduro závod dokonce půjčený kolo od kamaráda, protože nebyly nový kola. Měl sice objednaný nový Whyte, ale ten dorazil nakonec až v září, nebo kdy.

Myslím že příští rok, možná dva roky, ještě ebiky určitě neplánujeme. Jak říká brácha, kdyby někdo chtěl ze sponzorů a přišel za mnou s elektrokolem, klidně do toho půjdu a nějaký závod zkusím, ale z vlastního ho zatím kvůli závodům kupovat neplánuju.

VH: Vem si, že když máš mít doma nějakou flotilu kol pro různý použití, tak je to jedno normální kolo, enduro, sjezďák, silnička, nebo gravel a ještě k tomu pak drahý elektrokolo, tak už budeš mít doma víc peněz v kolech než v autech. Když máš ještě manželku, dítě a na krku barák a starosti s tím vším, tak už prostě musíš něco oželet.

Kluci, díky za čas i za rozhovor. Držím palce ať vám daří jak v závodění tak v podnikání a do nového roku přeju ať vás závodění stále baví, ať je na čem jezdit, co prodávat i co servisovat. Díky.

Pokud byste chtěli služby bratrů Hynčiců vyzkoušet, tak zde najdete kontakty na ně:

CYKLO  Petr Hynčica                                          
Příční 4425/10                               
695 01 HODONÍN 
tel.: +420 731 116 582
e-mail: petr.h73@seznam.cz
www.cyklo-petr.cz
Vlastimil Hynčica 
Sudoměřice 216
696 62 Sudoměřice
tel.: +420 604 404 801
Přečteno - 14522x Tagy: rozhovory
Zapojte se do diskuze

Mohlo by vás zajímat

  1. OstatníRobert Štěrba je i po 30 letech na špici českých prodejců. "Kolama jsem postiženej," říká
    Robert Štěrba je i po 30 letech na špici českých prodejců. "Kolama jsem postiženej," říká
  2. OstatníJán Koba: Můj příběh
    Ján Koba: Můj příběh
  3. OstatníSeznamte se: Kristýna Zemanová
    Seznamte se: Kristýna Zemanová
  4. Týmy a klubyJan Strož o sobě, o týmu, o plánech
    Jan Strož o sobě, o týmu, o plánech
  5. Týmy a klubyMartin Stošek je na Cape Epic už potřetí, startovat ale bude poprvé
    Martin Stošek je na Cape Epic už potřetí, startovat ale bude poprvé
  6. Mistrovství světaKristián Hynek se loučí s MS, na Elbě jede svůj poslední šampionát
    Kristián Hynek se loučí s MS, na Elbě jede svůj poslední šampionát
Pojď pracovat pro Darfon

Vlož svůj komentář:

Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený.
Proto se, prosím, tedy buď přihlašte nebo registrujte.
  1. avatar
    #8 Šaman - vloženo: 07.01.2022 v 18:54:08

    odpověď na leszczynski — #2 Jééé, ten "stroj" jsem měl taky - zelený s šedou vidlicí - po mém prvním xc na Bystřičce mi praskl :-( - pak jsem měl FFRT CC 78 :-) a RST Mozo pro, jó to byly časy....

    odpověz na tento komentář
  2. avatar
    #7 Šaman - vloženo: 07.01.2022 v 18:50:21

    Děkuji za článek / rozhovor. Ta doba mne ovlivnila a přidávám se k tomu - oslovit další borce té doby (Vlasta Tlašek, Dan Šimčík, Pavel Zimmermann), - rád si počtu

    odpověz na tento komentář
  3. avatar
    #6 pek@toeurope.eu - vloženo: 01.01.2022 v 18:36:14

    Kluci držím vám palce nejen v podnikání a sportu, ale i v životě. Kdo nezažil dřevní doby MTB lecčemu neuvěří.

    odpověz na tento komentář
  4. avatar
    #5 Aleš Procházka - vloženo: 31.12.2021 v 06:56:02

    Já jen doplním, že chybějící číslo 9 na fotce z roku 1993 je Karel Gränzer z Olomouce s legendárním mottem: Buď na bedně nebo v bedně, to byly devadesátky... Na týmové fotce Heavy Tools před červeným autem zleva Peťa Hynčica, Milan Matějíček z Brna (juniorský Mistr ČR XCO 1993), asi Zdeněk Pohnán, Vlasťa Hynčiva a úplně vpravo Jirka Linhart z Uničova, šéf místního bikrosu a na tehdy kamikadze DH junior.

    odpověz na tento komentář
  5. avatar
    #4 katko - vloženo: 29.12.2021 v 09:27:10

    super spomienky na roky dávno minulé :D

    odpověz na tento komentář
  6. avatar
    #3 John - vloženo: 28.12.2021 v 17:30:44

    Díky za takový rozhovor, vzpomínka na staré dobré časy začátků MTB u nás. Klidně takových článků víc.

    odpověz na tento komentář
  7. avatar
    #2 leszczynski - vloženo: 28.12.2021 v 11:44:06

    Oba borci se mně zapsali do paměti v dubnu r. 1993 kdy jsem do Strážnice dorazil na svůj první MTB XC závod. Oni už tam lítali na trati v bahně na super kolech a v dresech, zatímco já jsem se trápil s malou fyzičkou, bez zkušeností a s obyčejným kolem Olpran Tommy za 6000 Kč.

    1. na tento komentář reaguje Šaman — #8
    odpověz na tento komentář
  8. avatar
    #1 MartinR - vloženo: 28.12.2021 v 01:36:51

    Skvely rozhovor, obom borcom drzim palce!👍

    odpověz na tento komentář

redakční systém | ISSN 1803-5744