Jan Kopka vyhrál snowbikový ultramaraton Rovaniemi 300

Start

Druhý den ráno registrace. Na startovní čáře se tlačí asi 120 účastníků, pro které jsou připraveny trasy 66 km, 150 km a 300 km. 20. 2. 2016 v 9:00 start! Vyráží se po řece poměrně svižně. Volím rychlou ledovatou stopu trochu stranou, kola nafouknutá jak na silnici, krásně to odvaluje a dostávám se před ostatní. Po 12 km při výjezdu z řeky ale idylka skončila, měkké cesty a ani na vypuštěných kolech nejde jet. Tlačíme, nejsem dobrý chodec a postupně mě předchází asi 10 lidí. Na mnohakilometrovém jezeře, kde se lépe čí hůře svezu, se opět přibližuju čelu. Za jezerem zase chůze. Na kole popojedem pouze zřídka po místních silničkách jen jako přejezd na další měkkou skútrovou cestu.

Ostatní buď zpomalují, nebo se já rozhýbal a postupně se propracovávám na třetí pozici. Přede mnou pouze dva závodníci jedoucí „jen“ 150ku. Lídr vzdává, nezvládá neustálé tlačení, posouvám se na druhou pozici celkově. Přesto asi v 19 hodin za úplné tmy zastavuji na oficiálním checkpointu před polovinou prvního 150 kilometrového okruhu. Lidé vám nesmí pomoci ani na těchto bodech, je tu ale aspoň studená voda, kterou můžeme doplnit, a hoří ohně. Vytahuji šest malých nožiček párků a opékám na ohni a beru si jednu drobnou housku. To je můj denní příděl „normálního“ jídla. Ostatní jídlo tvoří jen malá sousta během jízdy.

Během mé večeře tu projíždí asi 4 cyklisté. Všichni se nechápavě podivují, že si tu na přední pozici dělám během závodu u ohně piknik. Jeden z nich, třístovkář Fin Antti Sintonen, mě tu uviděl sedět u ohně a vychutnávat si párky, úplně zdivočel a vyrazil jak utržený dál. Po krátkém zdržení se opět pouštím do usilovného tlačení kola dál temnou nocí. Má to své kouzlo být sám uprostřed velkých prostor a vnímat tu sílu přírody. Počasí je ale nepříjemné, teplota jen 1 až 2 stupně pod nulou, ve vzduchu vlhkost. Na sobě nemám moc oblečení, všechny odvětrávací otvory otevřené, přesto se při intenzivním protlačování kola sněhem nevyhnu výraznému pocení. A tím se nevyhnu ani následovné zimě, jak na mně mokré oblečení chladne. Potřeboval bych ještě slabší bundu, než mám. Při -10 a jízdě na kole, kdy jste díky nižší teplotě a většímu proudění vzduchu více ochlazováni, lze pocení omezit téměř na nulu.

Na další checkpoint těsně za půlkou na 78. km docházím v 20:30 úplně durch. Je tu dřevěná chatička ve tvaru malinké rotundy, uprostřed otevřený oheň. I když jsem nechtěl zastavovat, využívám možnosti a jdu se usušit. Chci se dostat někde na 100. kilometr a tam zabivakovat. V úplně mokrých věcech by to ale nebylo dobrý. Během spánku by se mi asi na sobě podařilo věci usušit, navlhnul by ale od nich péřový spacák a bez možnosti vysušení už by další noci nefungoval, jak má. Sedím u ohně v chatce a povídám si s Finem, který vedl a který tu teď čeká, až pro něj dorazí záchranný skútr.

Po chvíli měním plány, vedle je takové dřevěné týpí také s ohništěm uprostřed. Lehnu si k ohni a regulérně se vyspím a věci zatím nechám sušit, ať využiju čas. Je to sice po 12 hodinách závodu brzy, ale přijde mi to v tuhle chvíli nejrozumnější. Mezitím projde pár lidí a cestu ušlapou. Tady za tím čelem od určité chvíle pak budou docházet lidi čím dál víc utahaní a nebudou pokračovat. Budou si muset lehnout a odpočinout si. Cesta bude pak po určitou dobu v klidu a mráz, který snad spadne v noci o něco níž, ji utáhne. Můj plán je jet podle sebe, svých okamžitých pocitů a nevšímat si, co dělají ostatní. Proto nechávám čelo jet dál. Kdybych jel jen kratší verzi 150 km nebo byla cesta sjízdná, nebyl by na spaní čas. A to ani na třístovce. V těchto podmínkách, kdy jen tlačíme, bude 300 km velice těžkých a bude trvat asi hodně dní, možná 5 či 6. Spát se musí aspoň ze začátku.

Do týpí za chvíli přichází i manželský pár dálkových lyžařů z Rakouska. Muž mě nadšeně zdraví: „Ty jsi Jan Kopka z Česka, vyhráls Iditarod na Aljašce. Jsem rád, že tě poznávám. Žena je úplně grogy, tak si chvilku odpočinem a budeme pokračovat.“ Nějakou dobu kecáme a já pak tahám spacák. „Ty jdeš spát?“ – „Jo.“ – „Tak na hodinu nebo na dvě, že jo?“ – „Ne, až se vzbudím, pojedu dál.“ – Rakušan se ale diví, a tak vtipkuju: „Vždyť mám dovolenou!“ Pár se směje. Muž ale evidentně nechápe, že člověk, který vyhrál na Aljašce Iditarod, jde spát.

Budím se po páté asi po 7 hodinách spánku. Opouštím checkpoint plný spících lidí. Strávil jsem tu hodně času, ale nijak to neřeším. Cesta stále není sjízdná, ale je pevnější a lépe se tlačí. Z checkpointu jsem vystoupal na takový otevřený hodně větrný vršek. Ve světle čelovky spatřuju v záhrabu podle cesty chodce a jeho sáně. Je to nejhorší místo na bivak, přitom dole na checkpointu před čtyřmi kilometry (tedy asi před hodinou) byly k dispozici i stany, proti tady tomuhle dost luxusní zázemí. O kousek dál spí ukrytý ve spacáku na podobně nehostinném místě biker. Lidi prostě s dobrou vírou vyrazí dál a najednou jim dojdou síly a nemůžou už ani krok. Musí zalehnout tam, kde jsou.

Po devíti kilometrech, tedy asi třech hodinách tlačení cesta ústí na místní silničku. Dopumpovávám kola na větší tlak a užívám si asi 12 kilometrů jízdy, cestou míjím trosky potácející se po silnici. Jdou nonstop a evidentně moc sil jim už nezbývá. Trasa nás opět vede na skútrovku. Je rozšlapaná, ale povrch je již utažený mrazem a dostatečně pevný. Dá se jet, i když jen kodrcám v rozdupané cestě, stále jsem dvakrát rychlejší, než kdybych šel. A podle stop jsem první, kdo tu jede. Ti všichni přede mnou jen šli. Kromě toho, že jsem vyspalý a v pohodě, se ukázala výhoda přestávky na checkpointu. Před další kontrolou najednou zadní kolo prázdné. To hrozí vždy, když jedete na hodně podhuštěných kolech.

Doplantal jsem se na checkpoint a vítá mě tam s úsměvem místní starší Laponka: „Ty jsi Jan Kopka, před třemi roky jsi sem k nám přijel a já ti nabízela vodu. Tys jí odmítl a dožadoval ses piva. Nedostals ho, přesto jsi vyhrál.“ Povídám si s nimi a u ohně při tom měním duši. Zase tu nemaj pivo, a tak piju aspoň vodu. Cesta na další checkpoint je občas na hranici sjízdnosti, ale po většinu to jde. Po velikém nekonečném jezeře strašně fučí proti, jsou návěje a jen těžko se tu pohybuju. Těch několik kilometrů je nekonečných. Je pozdě odpoledne a konečně poslední checkpoint. I tady znaj mé jméno stejně jako většina organizátorů i závodníků, s nimiž jsem se na trase potkal. Zastavuju tu, povídám sis nimi, doplňuju při tom vodu. Díky tomu, že nevezu vařič, je to pro mě poslední možnost na dalších 170 km. Tam už žádné checkpointy nejsou. Sedám si k ohni a opékám 6 malých nožiček párečků a houstičku. Opět moje jediné dnešní „regulérní“ jídlo. Aspoň je teplé, další dny už budu chroupat párky zmrzlé.