Jan Kopka vyhrál snowbikový ultramaraton Rovaniemi 300

Lovecký instinkt

Posledních 12 km první 150tky už bylo po řece. Díky celodennímu sněžení cesta špatně sjízdná, těžká a rozježděná od skútrů. Včera po startu to bylo mnohem lepší. Těch 12 km trvalo snad věčnost a vysávalo ze mě poslední sílu. V Rovaniemi už za tmy jen míjím cíl stopadesátky a pokračuju po řece. Míjím otevřenou vodu, několik mostů a pak zatáčím ke břehu k nízkému přístřešku – laponskému laavu. Je to jen úkryt na přežití, kdy jste chráněni před větrem ze třech stran a zpředu je to otevřené. Končím celkem brzo, jsem ale poměrně unavený a v rozumné vzdálenosti již nic takového není. Opět se rozhoduji pro regulérní spánek, bez ohledu na to, jak pokračují ostatní. Nechám organismus dostatečně odpočinout, do cíle to je za těchto podmínek ještě hodně daleko. Vůbec si netroufnu odhadnout kolik dní. Vak s 6 litry vody si beru do spacáku, aby nezmrzla. Musím dát pozor, abych si na něj v noci nelehl a nepraskl, anebo abych nevytáhl hadičku. Usínám téměř ihned, budím se za 9 hodin.

Ráno k snídani trochu ledové vody, jídlo žádné, s ním musím šetřit. Vyjíždím až před sedmou. Vše přikryté novou vrstvou sněhu. Sněží již druhý den. Jen těžce se na řece hledá cesta, kde by šlo jet. Když ji najdu, hned zas někam zmizí. Narazil jsem na poměrně čerstvou stopu kola. Někdo tady projel dnes ráno, stopa ještě nebyla zapadaná. Občas jdu, občas jedu, občas hledám, kudy by cesta po řece mohla vést. Po mnoha hodinách se dostávám z řeky. V lese je sněhu méně, kromě čerstvé stopy vysleduju další již téměř přikrytou sněhem. Podle hustoty sněžení tady někdo musel jít už včera během dne.

Začíná mě to bavit, probouzí se ve mně lovecký instinkt. Vybavuje se mi urputný rosomák, který jde po stopě zvířete, dokud ho nedohoní, překousne mu lýtkovou kost a pak mu prokousne hrdlo. Tím to pro něj skončí, často to dělá jen pro zábavu, ani to zvíře nesežere. Ze stop se snažím vyčíst maximum. Rychlost chůze z délky kroku, z četnosti zastávek jak je unavený. Vesměs tlačím. Ti přede mnou dělají ale kratší stopy, takže jsem rychlejší. Občas se snažím na hodně podhuštěných kolech i na měkkém terénu jet. Jde to jen občas a těžce, ale pořád jsem rychlejší, než kdybych šel. A oni jen jdou. Toho přede mnou už nemůžu mít daleko. Stále sněží, ale jeho stopy jsou čerstvé nepokryté vločkami.

Vyjedu ze zatáčky a už ho vidím, jde pomalu a vypadá unaveně. Jeho dvouhodinový náskok z rána jsem smazal. Zdravím ho. Odpovídá: „Ahoj Jane. Známe se ze závodu před třemi lety.“ Holanďan Martijn. Martijn ožil, když jsem ho dojel. Jedu nebo jdu vpředu stále svým tempem, ale Martijn se mě drží a stejně jako já občas jede. Nyní se snažím přečíst ze stop toho dalšího před sebou. Opět jen jde, krátké kroky, na kolo si nesedne. Pokud by občas jel, prozradil by na sebe daleko víc – jak drží stopu, jak měkké nebo technické úseky dokáže projet, jak často padá. Z toho všeho se dá velice dobře vyčíst čerstvost nebo únava. To, že ale jen jde krátkými kroky, značí, že je buď malý, což podle velikosti jeho bot nepředpokládám, nebo je tak unavený, že jízda na takto měkkém povrchu je pro něho už nemožná a vyčerpává ho více než chůze, nebo neumí pracovat s tlakem v pneumatikách. Ať je to čímkoli, vše hraje v můj prospěch.

Pak si všimnu dalších ještě více zasněžených stop a znatelných jen občas. Tam vpředu je ještě někdo a podle toho, jak jsou stopy zasněžené, tudy projel už včera. Martijn odpadl, a tak zpomaluju, aby mě dohnal. Projíždíme kolem vesnice, kde je obchůdek. Je ale zákaz cokoli doplňovat či využívat vesnice, proto ji jen smutně míjíme. Stěží oba s jídlem vydržíme ještě zítra, ale cíl je odtud naší rychlostí ještě tak dva dny.

Necelých deset kilometrů za vesnicí je kousek od cesty srub. Na řece bojujeme, abychom se neprošlápli do vody, pak je ale cesta poměrně dobrá. Všechny stopy skútrů odbočují ke srubu. Cesta dál, po které máme pokračovat, je jen hluboký sníh, žádná stopa skútru. Byl jsem tu přesně před týdnem před startem s kamarády, že si tuhle část projedeme. Jen hluboký sníh, žádná známka, že by tudy někdo někdy jel. A teď za celý týden tu zas neprojel ani jeden člověk. Pouze stopa toho před námi, podle pokrytí novým sněhem tu prošel tak před čtyřmi pěti hodinami.

Cesta vede přes kopce, do cíle ještě dlouhých 100 km, další přístřešek pro přežití je až za 65 km, což je dál než naše dnešní celodenní porce, která činí pouhých 50 km. Nemám problémy zabivakovat kdekoli na trase, přesto zatáčím podle mého plánu do srubu a Martijn se přidává. Potřebuju udělat ze sněhu vodu, s tou co mám, bych asi až do cíle nevydržel a kamna jsou pro mě bez vařiče jediná možnost. Navíc díky „teplému“ počasí těsně pod nulou se potím víc než obvykle. Další důvod je čerstvě protlačená stopa v hlubokém sněhu dál. Pokud počkáme pár hodin, mráz to utáhne a půjde to i v tom těžkém terénu líp.

Na srubu jsme asi v 18 hodin, sekáme dřevo, roztápíme kamna. Ve srubu je ale jen malá konvička, takže neustále chodím pro sníh a cpu ho do ní. Mezi tím Martijn vaří vodu a zalévá si kvalitní outdoorovou stravu. Kouká na mě nechápavě, když vytahuju 6 malých párečků a opékám je na ohni v kamnech. „Přece nejedeš na párky!?“ – „Jo, nic lepšího jsem před startem nesehnal, co bych mohl jíst studený, pokud nebudu mít oheň.“ Tohle je moje celodenní strava, s jídlem dost šetřím, abych vydržel čtyři dny. Teď to ale vypadá, že to pojedem minimálně 5 dní, tak poslední den budu asi už bez jídla. Proto potřebuju aspoň dost pití. S 6 litry 2 dny vydržím v pohodě. Vak na vodu doplňuje i Martijn a pro oba to trvá 4 hodiny.

Holanďan má na rozdíl ode mne chytrý telefon, a tak zjišťujem, že vedoucí závodník Fin Antti Sintonen, na kterého jsme ztráceli už den, zkolaboval vyčerpáním na 226. kilometru a museli ho zachraňovat přímo z trasy. Jet na takhle těžkých cestách mnoho dnů bez spaní je nesmysl. Fin byl hodně silný a až moc motivovaný, v 25 letech mu s tímhle typem závodů ale evidentně chybí zkušenosti. Před námi je tedy pouze jediný závodník: Ital Luca Bettinsoli.

V deset zaléháme, chci si odpočinout, zítra předpokládám opravdu těžký den. Budík, nedávám, vím, že se vzbudím sám. Usínám rychle a tvrdě, ve 3:30 se budím a vstávám. Ptám se spolunocležníka, zda jde se mnou. Přidává se. Vše balíme, při tom snídám jednu řádku čokolády, Martijn zatím dělá kávu a nabízí mi. To je úžasný mít po ránu teplý nápoj. Doteď to bylo vždy jen trochu ledové vody. Po 4. opouštíme srub a vracíme se na trasu. V tuhle chvíli ztrácíme na Luca 15 hodin. Do cíle je ale ještě dlouhých 100 km, možná 2 celé dny. Předpokládám ale, že proti Italovi máme výhodu regulérního spánku. Luca nejspíš zvolil tuhle noc non-stop a předpokládal, že do cíle se dostane do večera. Máme ale zprávy, že za celou noc moc nepokročil. Cesta musí být opravdu brutální.

Pouštíme se do tlačení, není to snadné, jde to ale překvapivě lépe, než jsme čekali. Noční teplota -10 °C pomohla zpevnit cestu. Po nějaké době se z lesa napojují lehce zasněžené skútrové stopy. K naší radosti to na vypuštěných kolech jde jet. Kousek popojedem. Luca i tady jen šel. Buď byly stopy skútrů čerstvé a ještě neutažené mrazem, tedy nesjízdné, anebo je na takto nesnadnou jízdu moc unavený. Zastavuji a měním baterie v čelovce i GPSce a po chvíli zas doháním kamaráda. Na stopy Itala napadlo přes noc trochu sněhu, není to velký problém, přesto se střídáme v tlačení. Na povinných bodech odesíláme organizátorům zprávu, že jsme OK. Asi po třech hodinách postupu nastává rozednění.

Tuhle část dne, kdy z temnoty kolem vás začne pomalu vystupovat sněhobílá nádherná krajina, mám hrozně rád. Po těle se mi vždy rozlévá optimismus a radost, a je to tak i teď. Za šera dokonce z lesa přímo před nás vylezl poměrně velký sobí samec. Chvíli si nás prohlížel a pak kráčel v klidu před námi, takže jsme měli chvíli parťáka.

Po pěti hodinách jsme na jednom z dalších povinných bodů trasy pro odeslání zprávy. Vím, že Lucovi to sem trvalo od srubu 10 hodin. Byli jsme tu za pět, 2x rychlejší. Jestli někde bivakoval nevím, ale jeho náskok klesl z 15 hodin na 10 a do cíle je ještě hodně hodně daleko. Už večer jsem věděl, že se pokusím s tím něco udělat. Teď vidím, že je to reálné. Navíc se cítím výborně, nejlíp ze všech dní od startu. Vždycky mi trvá u těchto nonstop ultramaratonů 2–3 dny, než se můj organismus přestaví do režimu dloudobé zátěže s minimem spánku a minimem jídla a začne fungovat úsporně. Už včera jsem byl v pohodě, dnes se ale cítím vysloveně svěží. Proto 24hodinové závody nebo dokonce kratší jak 3 dny jsou pro mě moc krátké. Dost trpím a nepodám výkon, kterého jsem schopný.