Jan Kopka vyhrál snowbikový ultramaraton Rovaniemi 300

Cesta za vítězstvím

Na jednom trochu sjízdném úseku ujíždím Holanďanovi, na tlačícím ale zastavuju, dávám si trochu sýra, salámu a ořechů v cukru. Mezitím dorazil Martijn. Domlouvám se s ním, že Lucu postupně stahujeme a že se ho pokusím dostihnout, i když jeho náskok je stále velký. Kamarád mi popřál a zvolil pomalejší tempo. Na 50. kilometr dnešního dne jsem se dostal  po 13 hodinách usilovného postupu v 17:30 a ztráta klesla na pouhých 3,5 hodiny. Náskok od dnešního rána jsem stáhl o 11,5 hodiny. A do cíle zbývá ještě dalších 50 km. Cítím se stále skvěle a mám za sebou plnohodnotný spánek z minulé noci, jsem připravený na nostop noc. Ital už nespal den, noc a další den a pohyb na takovýchto cestách je opravdu vyčerpávající. Bude muset někde zvolit odpočinek, a pokud to neudělá, nevěřím, že bude moci zrychlit. Jediné, co by mohlo odvrátit jeho dostižení je moje vlastní krize, vážný defekt kola nebo nějaká nepředvídatelná událost.

Lehké posilnění, nasazuju čelovku a vyrážím dál. Vždy je lepší být lovec než lovená oběť. Pod adrenalinem postupuju po stopách vedoucího závodníka a čtu z nich jeho stav. Cesta se trochu lepší a objevují se sjízdné úseky. Na jednom jezeře se propadám horní ujetou vrstvou a šlapu do vody, rychle vytahuju nohu a bořím se do vody tou druhou. A pořád dokola. Nesmím se namočit, jsem na tom špatně s oblečením. Adrenalin ještě roste. Chvíli to trvá, než se mi podařilo dostat mimo tuhle nebezpečnou část. Naštěstí jsem si úplně do bot nenabral. Tlačení do prudkých kopců, opatrná jízda dolů, přesto téměř bez kontroly. Přichází okamžik, kdy cesta zpevnila natolik, že jde jet, až nakonec je úplně pevná. To je slast! Na 65. km dnešní jízdy vidím stopy Luca odbočovat z cesty doleva do kopce někam směrem k přístřešku na přežití. I tak v něm musíte regulérně bivakovat, jste ale aspoň trochu krytí. Do cíle pouhých 40 km. Vypadá to, že už je to kousek, ale může to být i víc jak 10 hodin. Cesta je výborná, což je po třech dnech tlačení v hlubokém sněhu neuvěřitelné. Mám stále podhuštěná kola a čekám, zda se cesta zase nezhorší. Po čase zastavuju a dofukuju kola na takhle tvrdý povrch. Asi jsem to neměl dělat, neboť po 500 m se napojuje čerstvá stopa skútru, který porušil tvrdý povrch a namlel ho opět doměkka. Naštěstí je cesta stále sjízdná, ale zase jen na měkkých kolech. 

Martijn někde za mnou přijíždí k bivaku s Italem a zatáčí tam, potřebuje odpočinek. Luca od něj získá informace, že jsem před ním. Ihned balí a vydává se mě stíhat. Role se obrací, z lovce se stává lovený a z loveného lovec. Musím přiznat, že lovec je ta lepší role. Nyní si Luca může podle stop číst mě. Budu dělat vše pro to, aby to, co si z nich přečte, ho deptalo a bralo mu motivaci, aby měl pocit, že jsem silný a nepotřebuju odpočinek. A já se tak ve skutečnosti i cítil.

Po pomalých ale sjízdných cestách se dostávám o půlnoci k řece Ounasjoki. Odesílám povinný signál „OK“ a čeká mě posledních 22 km od cíle. Na širokém toku dosti fučí a cesty jsou zafoukané. Pokud dojde na tlačení, je to do cíle ještě 7 hodin. Stopy skútrů se z cesty po řece různě odpojují, je měkčí a měkčí, až najednou musím z kola a jít. A po chvíli už tlačím jen po jediné stopě, která se také stáčí z řeky pryč. Je těžké tady najít cestu. A je nebezpečné a vlastně i nemožné jít kudykoli. Je tma, s čelovkou pořádně nikam nedohlédnu. Narazím na jinou osamělou stopu skútru a ta mě vede pomalu k druhému břehu.

Plácal jsem se takhle snad hodinu, než jsem narazil už v závětří zátočiny na pevnou dokonce místními značenou cestu. Od té chvíle už líp či hůř jen jedu. I tak to bylo ještě pár hodin. Vidím již hlavní most Rovaniemi se světlem na vysokém pilíři a pak i osvícené město. Poslední kilometry neubíhaly už vůbec a byly nekonečné. Přesto se fyzicky cítím na rozdíl od prvních dvou dnů skvěle. Samozřejmě mi pomáhá, že jedu na vlně endorfinů a adrenalinu. Naproti přijíždí skútr, hlavní pořadatel Alex na mě mává a doprovází mě poslední kilometry. Teď jsem si úplně jistý, že to vyjde. Na dlouhých rovných úsecích řeky, kde jsem viděl na dálku víc jak hodinu, jsem si samozřejmě kontroloval, zda se za mnou neobjeví světýlko. Náskok jsem tedy měl, ale může se stát cokoli, co vás zastaví. Neopravitelná porucha nebo vlastní krize. Při takovéto abnormální dlouhodobé zátěži a minimu jídla přichází kolaps náhle, najednou se sesypete a neuděláte krok. Musíte si lehnout do spacáku a jakýkoli náskok se rozplyne. Já si ale tuhle možnost nepřipouštěl po celou dobu závodu a za 23 hodin dnešního postupu jsem neprožil jedinou krizi.

Ve 3:33 ráno vjíždím do vestibulu místního hotelu. Tam je cíl a čeká tam i v tuhle dobu skupinka lidí, aby mě přivítali a popřáli mi. Potřesení rukou, pár fotek a pamětní medaile. 

Pořadatel Alex mi vypráví, jak ho během dne začali bombardovat italští fanoušci, co je to zač ten Kopka a že přeci není možné, aby se k Lucovi blížil takovou rychlostí a že v tom určitě něco je. Rozjeli se facebookové diskuze na italském webu. Alex nemusel ani nic vysvětlovat. Jiní Italové, kteří mě znali z Aljašky, z Mongolska a z jiných závodů, i když fandili svému Lucovi, v tom udělali jasno a postavili se na mou stranu. Talián Renzo ukončil diskuze tím, že se soustředím na extrémy, mám pár kvalitních arktických skalpů a jsem natolik zkušený, abych věděl, že když je hluboký sníh, nemám chodit první. Tím dohady utichly.

V 5 ráno sedám na kolo a odjíždím domů. Čeká tam na mě kamarád Viktor s připraveným jídlem. Jsem za to vděčný. Předkrm – Kubovy nudle, další chod – 4 vejce na slanině, třetí – velký kus lososa s hranolky. A samozřejmě pivo, vlastně dvě. Opravdu královská „snídaně“ trvala hodinu. Po 4 nekonečných dnech hladovění nelze popsat, jak vše chutnalo. Věděl jsem, že tohle množství jídla můj scvrklý žaludek nemůže zvládnout, ale najednou mi chyběla vůle přestat.

Viktor se mě vyptával na vše možné a já jsem rád, spát se mi nechce. Chci s někým mluvit. V myšlenkách se vracím na trasu. Je to opravdu těžký závod. Ne vzdáleností, ale podmínkami. Což ve finále bylo pro mě štěstí. Závod do 3 dnů není pro mě. Štěstí jsem měl vlastně ve všem, odhady mi vyšly a vše mi hrálo do karet. Kdybych se v čemkoli zmýlil, dopadlo by to úplně jinak. Nechal jsem si čelo hodně ujet a nenechal se strhnout. Pokud by se podmínky v druhé polovině zlepšily a cesty se zrychlily, neměl bych šanci je už chytit. Celou moji strategii jsem překopal hned během prvního dne a vycházel z předpokladu, že závod nebude trvat méně než 4 dny, spíš více. Stejně tak předposlední večer, kdy jsem byl za vedoucím jezdcem už jen 4 hodiny, jsem zastavil na regulérní spánek. Luca zvolil nonstop jízdu v noci a předpokládal, že další den do večera bude v cíli. Bylo mi jasné, že sice v noci na mě získá, ale únava ho zpomalí a bude následovat další noc. A tu už pravděpodobně nonstop nedá. Já ano, budu odpočatý. Ke správnému odhadu vzdálenosti musí člověk zapomenout na běžné podmínky a přepnout. Pokud to neudělá, odhady času jsou úplně mimo. Třeba 3 kilometry vypadají z pozice bikera jako kousek, ale v těchto podmínkách to může být hodina nebo víc. Navíc v tuto chvíli bylo výhodnější jet druhý. Mohlo to být ale úplně jinak, mohly se změnit podmínky, cesty mohly mít povrch, že projede jen jeden a pro další je to už nesjízdné a musí jít. Tím pádem první získává a ti za ním ztrácejí a nejde s tím nic udělat. Těch situací na cestě může nastat opravdu hodně, a často to ani nemá logiku. Ale já měl štěstí a vše se odehrávalo tak, jak mělo. Ve finále celková délka závodu byla 322 km a z toho jsem se svezl jen 72 km a zbytek 250 kilometrů jsem šel. I když víte, že to tak bude nejspíš pořád, musí se z vás stát chorobný optimista a věřit, že se to zlepší. Jinak to nedáte. 

Trasa závodu vede opravdu krásnými místy. Zvlášť ve druhém 150kilometrovém okruhu. Jen škoda, že pořadatel odmítá trasu před závodem projet s odůvodněním, že jde o přírodní závod. Z mého pohledu by to ale akci neuškodilo, spíše naopak. Pro bikery by to mělo větší smysl. A navíc když 250 km jen tlačíte a jste nadoraz, tu nádheru okolo bohužel stejně moc nevnímáte. A lyžařům a chodcům by pevnější cesta také neuškodila. Vzhledem k tomu, že organizátor volí málo frekventované skútrovky a cesty místních lidí, bude i v budoucnosti sjízdnost pro bikery v tomto období spíš náhoda.

Výsledky Rovaniemi 300 
1. Jan Kopka (CZ) 3 dny 18 h. 33 min.
2. Luca Bettinsoli (I) 3 dny 21 h. 20 min.
3. Martijn Boonman (NL) 4 dny 8 h. 6 min.
4. Julian Hall (UK) 4 dny 17 h. 20 min.

Foto: archiv Jana Kopky