TEST: Niner RLT e9 RDO

Jízdní dojmy

Nerad bych se shazoval hned na začátek samotného popisu jízdy na tomto štěrkoletu. Mé zkušenosti jsou se silničními koly a gravely minimální a vždy jsem tvrdil, že nejlepší silnička na české nekvalitní silnice je full 100/100 mm. Vzhledem k problémům s bederní páteří se snažím vyhýbat i hardtailům.

Ne, nebudu vás napínat. Od prvních kilometrů se snaží Niner mé obavy z nepohodlí vyvrátit. Široké pláště s rozumným tlakem poměrně dobře tlumí silniční nerovnosti a v kombinaci s karbonovým rámem, který také pobere nějakou tu vibraci, jsem celkem mile překvapen.

Co si téměř okamžitě uvědomuji s touto novou zkušeností, je nutkání k neustálému zvyšování rychlosti, kdy porušuji v rámci rekonvalescence předsevzetí, že nebudu bláznit. Seznamuji se s režimy elektropohonu a zkoumám, co to dovede. Jedno je jisté, jak je stoupání mírné, velmi rychle jedete za své. Rychlost 25 km/h (mám pocit, že 26,5 km/h) je velmi snadno překonatelná. Na rovině, pokud 18 kg vážící Niner rozdráždím, tak mi ani nepřijde, že bych jel na takto těžkém kole. Porovnávám to ale se svým fullem vážícím 12,5 kg a na 2,25“ pláštích. Pro někoho, kdo na to hupne ze silničního kola vážícího 7 nebo 8 kg, to pochopitelně bude rozdíl obrovský.

Sžití s kolem je bleskové a tím nenarážím na elektro pohon. Jediné, co mi činí problém, je v porovnání s mtb menší chuť zatáčet. Delší představec a ruce na řídítkách před představcem mne načapá v prvních zatáčkách ve sjezdu u dělicí čáry. Toto se ve vlastním zájmu velmi rychle učím korigovat. Druhou věcí je, že se mi tu a tam snaží výraznější nerovnost vyrazit řídítka z rukou. Jo chybí mi tu můj SID. Zatímco ten by mou nepozornost vyřešil lehkým zhoupnutím, gravel mne trestá a nutí k větší pozornosti. To ale není samozřejmě problém tohoto konkrétního kola, ale mým nastavením a pohodlností a blbuvzdorností celoodpruženého biku.

Během prvního švihu potkávám protijedoucího silničáře a za pár kilometrů bikera. Ani jeden neodpovídá na pozdrav. Aha, říkám si, asi vypadám bizarně. Volné kraťasy, trialová přilba, batoh, kolo s elektromotorem, berany, široké pláště, nosiče brašny. V jednom ze stoupání dojíždím dalšího silničáře a ten cítíc za sebou konkurenci, začíná přidávat a rozhoupe se v sedle. Nasadím poker face a při dojetí vysvětluji, že mám elektrodoping a že tuhle elektrostíhačku mám na test. Prohodíme pár slov o modelu a váze a jedu dál. No jo, to ale nemůžu vyprávět každému, koho si dovolím předjet. Další vyšvihaný borec se přede mnou zjeví ve stoupání z Roztok u Křivoklátu směr Nižbor. To už ale nehodlám nic vysvětlovat a poloprofesionálně vyhlížejícího borce střihnu v nejprudším části stoupání.

Přestávám mít výčitky, začíná mě to čím dál více bavit, a co si myslí o metrákovém medvědovi na elektrické silničce, je mi vlastně fuk. V těch nejprudších stoupáních vynikne síla tohoto Nineru a počítám, že i pokud bych byl plně ověšen brašnami, tak urputnost, se kterou si RLT e9 RDO pohrává s nejnepříjemnějšími stoupáními Křivoklátska, by se neměnila.

To vše se odehrává se vcelku příjemnou spotřebou šťávy z baterie. Hned první švih ve stylu „ukaž, co umíš“ končím s kombinací dvou nejsilnějších režimů po 52 km a 1 163 m a v baterii ještě dost zbývá. Další vyjížďka pak znamená 72 km a 1 200 výškových metrů a opět jsem nedojel baterii do mrtě. Zde jsem již zkoušel více režimů. Tato zmíněná vyjížďka se odehrála ve spolupráci s parťákem, který preferuje silniční kolo, váží o dobrých 30 kilogramů méně a jeho výkonnost je o dvě třídy vyšší, než mám já. Tato spolupráce funguje relativně velmi dobře. Do prudkých kopců beru ohled já na něj, tam, kde se dostáváme snadno přes 25 km/h, bere ohled on na mě. Na rovinkách se zavěsím do háku a drtím to za ním na jednou tak těžkém kole. Samozřejmě bezmotorově. Ale dá se. Ve sjezdech jsem pomalejší, to přičítám nezkušeností s konkrétním kolem jiné kategorie, než jsem zvyklý. Ve finále jsme si to užili oba dva. Ačkoli naše občasné bikové vyjížďky končí s o cca 10-15 vyšším tepovým průměrem z pohledu mého srdce, zde se karta obrací v poměru 132 vs 154, kdy vyšší tep patří chrtovi, který jede za své. „Dlouho jsem se tak nezmáčknul,“ pravil při pohledu na další jízdní statistiky vč. wattů.

A k tomuto mám další příběh, když jsem mu Ninera zapůjčil na stejnou trasu a dva dny později. Vracel Ninera s úbytkem jedné čárky a já se ptal, zda to nezapomněl zapnout :)

Ze srovnání dvou jízd na stejné trase, dlouhé 71 km s 1100 nastoupanými výškovými metry, na dvou různých kolech bych vypíchl následující poznatky:

Na závodním silničním karbonovém kole s váhou 7,5 kg jsem trasu zajel s průměrnou rychlostí 27 km/h a průměrným výkonem 192W.

Tutéž trasu jsem o pár dní později zajel o 15 minut rychleji s průměrnou rychlostí bezmála 30 km/h a průměrným výkonem 194W. Při tom jsem spotřeboval zhruba jen 1/4 baterie.

Obě jízdy jsou tedy z hlediska výkonu jezdce srovnatelné, pouze na elektrokole adekvátně přidanému motoru rychlejší. Není tedy pravdou, že elektrokolo je pouze pro lenochy. Na elektrokole se dá jet dle nálady volně, ale lze s ním zajet i intenzivní trénink. V prvním případě bude více pracovat elektromotor, ve druhém případě jezdec. 

Na rovinách a v mírnějších kopcích ztrácí pro sportovního cyklistu (opak rekreačního cyklisty) elektrokolo svůj význam, neboť by byl pravděpodobně schopen na silničním kole dosáhnout rychlosti 25 km/h nebo více i na bezmotorovém kole. 

Podle nastaveného režimu jízdy jezdec může jet stejně rychle, pouze více či méně šetří baterii. Do kopce se sklonem 8 % lze jet na režim Tour s přípomocí motoru rychlostí 25 km/h, když jezdec šlape svým vlastním výkonem přes 300W. Do téhož kopce na režim Turbo jezdci pro dosažení rychlosti 25 km/h stačí jet s vlastním výkonem jen pod 200W.