TEST: Pells Duke 2. Rozumný kompromis na domácí terény?

Jízdní dojmy

Duke má sice kraťoučký představec, ale rozhodně ne extrémně krátký posed, protože horní rámová trubka je docela dlouhá. Kolo tak hned po prvních metrech působí sportovně se slušnou pilotovatelností, o které lze říct, že většině jezdců sedne. Za přesností řízení stojí právě krátký představec. 

Pells se evidentně snaží tvořit točivá, dobře ovladatelná kola, ale Duke působí tak trochu jako starší konzervativnější škola. Na druhou stranu, vlastnosti tohoto modelu budou zřejmě vyhovovat jeho cílové skupině. U "závodní" lépe osazené verze na stejném rámu by přeci jen elitní jezdec Cross Country mohl cítit určité rezervy.

Frekventovaným problémem u sportovních HT bez nějakých tlumících prvků je to, že leckdy cítíte, že rám je tak tuhý, že by nejlépe fungoval na silnici. Přenáší se jím každá vibrace, což je znát třeba v rozbitých výjezdech. Jakmile se najede na hezkou cestu, kolo rázem pocitově jede jak namydlený blesk. Je to ale jen pocit v porovnání s reálnou lopotou v terénu.

K dispozici máme vidlici z nižší, cenově dostupnější řady. Pro dobrý pocit bylo třeba si vyzkoušet a najít správné nafouknutí. Tlak 95 PSI u váhy jezdce s hmotnostní 74 kg (po ranní toaletě) znamenal, že jsem využíval její rozsah, ale nechodil až na hranu v podobě úplného secvaknutí kluzáků „na kov“. Vidlice nemá tak parádní chod jako vyšší řada a je cítit, že je těžší, takže kolo je o něco těžší předek, ale buďme rádi za Gold verzi, se Silverem by to bylo ještě o parník horší. Jedná se podle mě o jediný výraznější limit kola při jízdě v terénu, když nepočítáme horské oblasti se strmými roklemi, kde bychom našli prudké divočárny, zralé na teleskopku.

Pells překvapil, s jakými přišel řídítky. Na XC má celkem atypická rodla – skoro vlaštovky ve tvaru otevřeného U. Jízdní vlastnosti to ovlivňuje minimálně. Velkou změnu to ale znamená pro úchop rukou, kdy se mění úhel, v němž se ohýbá zápěstí. Tohle je nezvyk a začátky nemusejí být příjemné. Úchop lze samozřejmě snadno poupravit otočením řídítek v představci, jen je pak třeba posunout i brzdy. Naopak gripy ESI Racers edge jsou rozhodně fajn a měly by většině cyklistů vyhovovat.

Řazení od Sramu fungovalo dobře. Vzhledem k tomu, že se kolo testovalo v červnu v okolí Prahy, tak nebylo vyzkoušené v bahnitých podmínkách. Sucho parádně sedělo plášťům, které naprosto sedí ke genetice tohoto kola a na suchu dobře podrží a jistota byla cítit i v klopenkách, navíc při tlaku 1,8 baru zvládly pobrat i několik kamenů, které zaváněly procvaknutím.

Na Duku se sedí stejně parádně jako na gravelu Raw. Sedlo je tady totiž totožné, což by zadek někoho, kdo by si plánoval zřídit flotilu od této dostupné značky, určitě ocenil. Na podobně koncipovaných modelech se používá stejné sedlo, a tak je možné mít bika, gravela i silničku se sedlem Selle Italia X.

U běžek se říká zajímavé rčení, že nejlépe jedou na sněhu v zemi, kde byly vyrobeny. Norské tak budou nejrychlejší v Norsku, rakouské v Rakousku… Platí to i u kol? Zkušenosti trochu napovídají, že konstruktéři si skutečně nejlépe představí terény, co mají za prahem domova. Pellsu české lesy určitě sedí. Má poměrně klidnou, ale v jádru zarputilou náturu. Neohromuje, ale svoji práci odvede s přehledem a v dobré kvalitě. Navíc dbá na to, že dobré kolo má být lehoučké. Často můžeme i u českých maratonců pozorovat, jak sahají k nejrůznějším odlehčením výbavy na úkor komfortu.